Brzy mi bude 30 let
a dnes jsem se rozhodl, že si začnu vést deník. Vím, mnozí by
se mi smáli a vysmívali, už slyším posměšky chlapů v hospodě
na téma „Milý deníčku...“, ale já dobře vím, proč to
dělám. A věřím, že jednou ti, kteří se dnes – ne zcela
právem – nazývají „moji nejbližší“, mě jednou pochopí a
ocení poselství, které jsem zanechal. Možná i cizí lidé.
Navzdory tomu, že jsem dosud velmi mladý, mám již hodně
zkušeností a věřím, že mám co říci nejenom tomuto deníku,
ale i budoucím generacím.
Můj život nebyl
nikdy růžový. Byl jsem ještě na základní škole, když mi
zemřela maminka. Zůstali jsme sami – čtyři sourozenci s tátou,
já jsem byl nejmladší. Tato událost mě, jak věřím, silně
poznamenala. Jsem od přírody velmi citlivé a jemné povahy, a
maminka mi velmi chyběla. Otec se sice snažil dát nám všechno,
abychom nebyli o nic ochuzeni, ale omezoval se spíše na materiální
věci. Po citové a emoční stránce jsem tedy značně strádal. A
to je, podle mne, příčina, že dnes jsem takový, jaký jsem. Mám
velký smysl pro rodinu a pevné vztahy, také jsem velmi jemný a
citlivý.
Bohužel, tyto mé
silné stránky se příliš nehodí do dnešního světa, který si,
jak se zdá, už neváží pevných tradičních hodnot, a honí se
jen za pozlátkem a zábavou. Někdy zcela vážně přemýšlím,
jestli nejsem z jiné planety. Jako bych sem vůbec nepatřil. Já
vím, co jsou skutečné hodnoty a na čem doopravdy záleží, také
jsem připraven tuto moudrost sdílet s blízkým člověkem, a na
základě skutečných hodnot vybudovat hodnotný a pevný vztah, ale
jako bych házel perly sviním. Vidím okolo sebe jen povrchní lidi,
honící se za zábavou a penězi, ale nemohu mezi nimi nalézt
spřízněnou duši. Cítím se velmi osamělý a, doslova, zneužitý
společností a lidmi ve svém okolí. Ani můj vlastní otec mi
nerozumí. On vyznává jiné hodnoty než já, a moje jemnost a
citovost je mu k smíchu. Jistě, nepopírám, že celou dobu tvrdě
pracoval, aby nás všechny uživil a zabezpečil. Ale citově jsem
strádal. I proto teď toužím najít člověka, se kterým bych
mohl své city sdílet. Obávám se ale, že to je skoro nemožné.
Dnešní dívky jsou úplně jiné, často hloupé a necitlivé.
Nemohl bych s takovou ženou sdílet vztah, nebo snad dokonce s ní
mít dítě. Co by z něj pak vyrostlo? Znám dnešní mladé a
nechápu, jak mohou být tak hrubí a zpustlí. To bych u svého
dítěte nikdy nedopustil. Jenže pro správnou výchovu potomka je
jistě zapotřebí, aby oba rodiče šli příkladem. Jak bych mohl
sám zajistit, že z mého dítěte nevyroste chuligán? Skutečně,
cítím se nepatřičně v tomto světě. A obávám se, že to tak
zůstane. Nejsem si jist, zda bych dokázal slevit ze svých hodnot
jen proto, abych měl rodinu, také si myslím, že by to nebylo
správné...
Jsem dnes
rozcitlivělý, a cítím se ještě hůř, než bývá zvykem. Asi i
proto jsem začal psát. Zrovna dnes večer jsem se tváří v tvář
setkal s příkladem povrchnosti a necitlivosti dnešních dívek.
Také naprosté nezodpovědnosti... jednoduše: měl jsem schůzku.
Teprve třetí schůzku, a už se ukázalo, že jsem opět šlápl
vedle. Ani se mi nechce vyslovovat to jméno...ano, Jiřina. Další
hřebík do mé rakve. Na prvních dvou schůzkách se chovala celkem
rozumně, jako praktická a nesentimentální dívka. Ráda by už
měla pevný vztah, touží po dítěti. Líbilo se mi, že nemluví
sprostě, jak dnes bývá skoro už běžné. Dokonce ani v hospodě
se neopila. Svitlo mi tedy světýlko naděje, že snad ještě není
vše ztraceno. Proto jsem se rozhodl na dnešní schůzce postoupit o
krůček dál. Zavedl jsem řeč na společné hodnoty, domov a
domácnost. Dokonce to zpočátku vypadalo, jako bychom si rozuměli.
Líbila se jí představa bydlení v domku na vesnici. Když jsem se
zmínil o chovu slepic a ovcí, které můj otec chová celý život,
nic neříkala, ale věřil jsem, že v tomto by jistě brzy uznala
moji autoritu hlavy rodiny. Koneckonců, i žena na mateřské by
měla nějakým způsobem přispívat k finančnímu zabezpečení
rodiny, a co může být lepšího, než mít práci přímo doma, na
dvoře?
Pokročil jsem tedy
ještě dál a začal o domácnosti a vaření. Rozhovořil jsem se o
tom, jak dobře vařívala moje maminka, o tom, jak dnes vaří moje
švagrová, bratrova manželka. A podotkl jsem, jak je důležitá
domácí strava. Ty blafy v restauracích a různé polotovary jen
ničí zdraví. Jiřina na to, že ale někdy je to jednodušší,
koupit něco hotového, když není moc času.
Tohle znám. Člověk
pak přijde na návštěvu, všechno vypadá nádherně, čistý dům,
manželka jako ze škatulky, a pak vám dá ke svíčkové knedlík
koupený v Penny. Zeptal jsem se Jiřiny, jestli vůbec umí udělat
poctivý domácí knedlík. Neviděl jsem na tom nic špatného, já
sám jsem přece také ochoten a připraven plnit všechny své
povinnosti vyplývající z postavení hlavy a živitele rodiny. Ale
co se stalo pak... Jiřina se mě zeptala, jestli to má být
výslech, nebo jestli jsem se jen pokoušel o vtip. V obou případech
to prý „bylo blbý“. Odpověděl jsem, že by neměla být
vulgární, a že na tom nevidím nic špatného, aby holka uměla
pořádně vařit. Nato ona vstala, dala mi pusu na čelo !!!... a
odešla.
Nechápu to. Vlastně
asi chápu. Chtěla by rodinu, dítě, a někoho, kdo se o ni
postará. Já jsem se jevil jako tučné sousto. Nechci se chlubit,
ale ve svém věku vypadám velmi dobře. Jsem urostlý, svalnatý,
ani břicho ještě skoro nemám. S kamarádem máme v blízkém
městečku slušně prosperující obchůdek elektro, navíc je
prakticky jisté, že jednou zdědím po svém otci dům na vesnici,
vlastně statek. Ano, jsem dobrá partie. Ale tyhle holky ani
nenapadne, že by za to, co nabízím já, měly dát také něco
samy, to už jim nevoní. Jen se posadit do teplého hnízda a užívat
si. S tím nemohu souhlasit a nic takového ani nepřipustím. Jiřina
je již teď pro mne uzavřenou kapitolou. Jsem rád, že jsem
prohlédl včas.
