Tatínkův deník 17

1.9.96 ne

Nová ložnice je omítnutá. Jsem spokojený a cítím se jako opravdový muž. Přece jenom na rčení „Postav dům, zasaď strom“ něco je. Teď konečně vidím i tady, v téhle dosud ještě zřícenině, nějaké své dílo.

Jen mi trochu kazí radost, že to není celé moje dílo. Jistě, není na tom přece nic špatného pozvat si zedníka. Jen Marcela je asi jiného názoru...během celého víkendu vypadala spíše otráveně. Nakonec jsem se jí na to přímo zeptal:

„Co se ti nelíbí? Na tom přece není nic špatného, aby si chlap pozval do domu zedníka.“

„Říkám něco? Jasně že není. Ale když už bych zedníka zvala, pozvala bych nějakého, který něco umí.“

„Nelíbí se ti něco?“

„Celý se mi nelíbí. Ten se ožralej snad už narodil...a takhle křivý bych to nedokázala ani kdybych byla sama ožralá. Ale už je, zaplaťpánbůh, pryč, tak v pohodě.“

Tohle mi vadí. Že by to nejradši udělala sama. Vím to moc dobře. Jenomže nemohu přece dělat přidavače vlastní partnerce, kdo to kdy viděl. Prostě se tím nebudu zabývat...musí jí stačit, že udělala tu elektřinu. Trochu jsem se bál, když to zapínala, ale zdá se, že není žádný problém. Teď bude ještě třeba vymalovat, a je hotovo.

V týdnu nás byl navštívit Marcelin otčím. Má novou ženu, celkem hodnou paní. I když je trochu hloupá. Zato s Františkem si rozumím velmi dobře. Je vysokoškolák, a i to je další známkou, že na vzdělání nezáleží. Nemám žádné problémy porozumět si s ním. Marcela se sice netvářila nijak nadšeně, ale uvařila i upekla, a při hovoru se chovala celkem normálně. Zato po jejich odjezdu...děti Františkovu ženu Jindřišku doslova nenávidí...ani nevím, proč vlastně. Začaly o ní mluvit jako o „žábě“ - asi proto, že ona tak mluví, kdykoliv se zmíní o Jitce. Ani Marcela ji nemá v lásce. Několikrát jsem si všiml, že se násilím drží, aby byla zdvořilá a nepronesla něco sarkastického. Vlastně tomu nerozumím vůbec. Je to přece člověk, se kterým Marcela strávila mnoho let, dokud ještě bydlela s rodiči. A on se k ní chová hezky. Vlastně až příliš hezky. Chvílemi mi připadá, jako by ji vnímal spíš jako ženu než dceru...ale na jakýkoliv dotaz se Marcela buď zatváří otráveně, nebo ucedí „Je to úchyl.“ Nevím, co se tam dělo. A vlastně mě to ani nezajímá. S Františkem jsme se téměř okamžitě spřátelili. Navíc mi nabídl, že nám ještě do zimy přijede udělat ústřední topení. Je sice doktor věd, ale na chalupě si prý topení také dělal sám, a rozumí tomu. Prý má i nějaký materiál, vyřazený při přestavbě jejich ústavu. Jsem rád. Topení není nijak levná věc, a uvítám, když je budu mít levněji. Marcela sice nevypadá, že by jí kdovíjak vadilo topit v kamnech, ale jistě topení také uvítá. Zejména po narození dítěte.

Jindřiška, uznávám, je poněkud divná. Neustále se vyptává, úplně na všechno, a chce vědět všechny detaily. Je to až nepříjemné. A pak udílí spoustu dobrých rad, jak by se měly věci dělat co nejlépe. Ale jistě to myslí dobře. Nevím, co Marcelu a děti tolik proti ní popudilo.

V každém případě – budeme mít ústřední topení za dobrou cenu, a uvítám i příležitost spolupracovat při jeho rozvodech s Františkem.

6.9.1996 pá

Dnes mám dost času na psaní. Nemluvím s Marcelou, a myslím, že hned tak nezačnu.

Asi jsem se zde ještě nezmínil, že sexuální život s Marcelou není vůbec snadný. Dokonce již na naší dovolené jsem cítil jisté podezření, že vše není, jak by mělo být. Ta dovolená byla nakonec něco jako naše „líbánky“, Marcela by tedy měla být ještě zamilovaná. Ale už i tam se chovala vcelku chladně, jako bychom byli už několik let manželé. A poslední dobou je to ještě horší. V podstatě skoro nic už spolu nemáme. Po tak krátké době, co jsme spolu, mi to připadá přinejmenším divné. Těžko ji sice mohu podezřívat, že by mi ve svém stavu byla nevěrná, přesto mi to tak někdy skoro připadá. Přece ani těhotná žena nemůže být bez sexu...jenže já jsem muž, a jestli ona sex nepotřebuje, já ano. A mám na něj právo. Večer, když děti šly spát, řekl jsem Marcele, že si s ní chci o něčem promluvit. Bez odporu se mnou odešla do naší budoucí kotelny, aby nás děti náhodou nezaslechly. Zeptal jsem se jí, jak je to s naším sexem.

Chvíli mlčela, a pak se zeptala: „A co chceš slyšet?“

„No, co chci slyšet. Ty možná nepotřebuješ sex, ale já ano. A mám na něj právo.“

„...to asi máš. A co s tím?“

„Co s tím? My spolu žijeme, Marcelo. A ty se tváříš, jako by postel byla jenom na spaní. To takhle dál nejde. Já mám také své potřeby.“

„No...souhlasím. To máš.“

„A tebe to nezajímá?“

„Ale jo.“

Vypadala tak rozpačitě, jak jsem ji snad ještě nikdy neviděl. Udeřil jsem na ni tedy přímo:

„Budeš se mnou spát třikrát týdně? Mám na to právo!“

„...nooo...když ty se nemyješ...“

To byla rána pod pás. Já že se nemyju? Nikdy mi tohle nikdo neřekl, nikdo. Byla to jasná výmluva, to je jisté. Ale já se jen tak odbýt nenechám.

„Sex třikrát týdně, to je můj požadavek,“zopakoval jsem, a odešel z kotelny.

Opravdu se mě to dotklo, co mi Marcela řekla. Jako bych byl nějaký bezdomovec nebo co...ale ještě se uvidí, kdo je tady pánem. Tohle si nemůže vůči mně dovolit. K čemu bych měl jinak partnerku? Počkám, jestli se umoudří. Času mám dost.

15.9.96 ne

Nemluvil jsem s Marcelou tři dny. Ale zdálo se, že jí to nijak nevadí. Vypadala celkem spokojeně. O víkendu, když nová omítka v ložnici vyschla, sama vymalovala, a bylo jasné, že ji to baví. Nechápu, co je tohle za ženskou. Měla by si připravovat výbavičku pro dítě, a ona raději maluje...

Pak jsme nastěhovali koberec, postel a skříň, a naše nová ložnice je hotová. Kvůli tomu stěhování jsem s Marcelou musel začít mluvit, ale připadalo mi to, jako by si vůbec nevšimla, že jsem s ní předtím nemluvil...

V týdnu jsme pak měli dvakrát sex. Vlastně – kvůli jejímu stavu se už bojím mít s Marcelou sex normálně. Je to tedy už jen její záležitost. Ale to není tak důležité – hlavní věc je, že pochopila svoji úlohu a dál mi neodporuje.

Příští víkend má přijet František s materiálem na ústřední topení. Je to dobře, už brzy by se mohlo ochladit, a v ložnici teď vlastně nemáme žádné topení.

22.9.96 ne

Včera i dnes tu byl František s Jindřiškou. Nechápu, proč tu byla i Jindřiška. Zjevně ji to tu nebavilo a nudila se. Jako by nemohla zůstat doma, jistě tam má dost své práce...ale příliš jsem se tím nezabýval. Celý víkend jsme s Františkem pracovali. Marcela se v kuchyni ukázala, jako obvykle. Vařit, to ona zase umí, a já jsem rád, když lidé vidí, že jsem si našel dobrou hospodyni. Ale tohle se před ní nesmí vyslovit. Jako by byla na slovo „hospodyně“ přímo alergická. Hlavně na začátku jsem občas poukázal na to, jak vaří švagrová Monika. Maminka mi zemřela když jsem byl ještě dost malý, v těchto věcech je tedy takovým mým záchytným bodem právě Monika. Ale Marcela se chová úplně nesmyslně. Když jsem naznačil, že Monika si vede v kuchyni lépe, většinou vůbec neodpověděla. Ani když jsem řekl doslova, že není tak dobrá hospodyňka jako je Monika. Ale pak mi začala dělat naschvály. Uvařila například večeři, postavila ji přede mě na stůl, a řekla:“Promiň, asi to není jako od Moniky. Ale můžeš to jít hodit slepicím, jestli je to moc hnusný.“

Místo, aby se snažila něčemu přiučit, když má kde, reagovala vždycky takhle hloupě. Mně se například velmi líbí, jak Monika vede domácnost. Mají s Honzou velmi pěkně zařízený byt, což je jistě především Honzova zásluha. Vždycky dovedl vydělat peníze a na domov jich nikdy nelitoval. V tomhle jsme si velmi podobní. I já jsem vysloveně rodinný typ, a pro rodinu jsem schopen velkých obětí. A Monika jejich krásný byt udržuje pečlivě čistý. Neříkám ovšem, že Marcela je nějaká špindíra. Ale například po jídle jde klidně třeba opatřit zvířata, nebo jako nedávno – sekat do zdi díry pro zásuvky, a nádobí od večeře leží ve dřezu třeba i tři hodiny, než je umyje. Tohle by se u Moniky nikdy nestalo. A když mají někoho na práci – tohle vím dobře, několikrát jsem jim s něčím pomáhal – Monika si hledí kuchyně a mužské práce nechává mužům. Takhle si já představuji opravdu dobrou hospodyni. Ale jakmile tohle slovo vyslovím před Marcelou, je to jako kdybych řekl jánevímco. Když jsem jí poprvé řekl:“Nejsi žádná hospodyňka,“zabručela jenom „Zaplaťpánbůh.“ Ale později, kdykoliv jsem se o něčem takovém zmínil, vyletěla:“Tak co tu děláš?“ nebo „...si nějakou najdi.“ Jako by mi tím dávala najevo, že se beze mne klidně obejde. To bych tedy rád viděl, co by si sama počala se třemi dětmi a s tímhle polorozpadlým domem...

Zamyslel jsem se, a úplně jsem utekl od tématu. Tak tedy dělali jsme s Františkem to topení. Byla to docela práce. Musel jsem dělat všechny závity, hodně mě to unavilo. Ale topení je hotové. I kotel už máme, přivezli jsme jej od nějaké Františkovy známé, která si kupovala nový. V neděli jsme ještě stihli zatopit a odvzdušnit topení. A i když jsem unavený, mám dobrý pocit. Další část mého nového domu je hotová.

Tatínkův deník 14

12.4. pá

Již před časem jsem říkal Marcele, že by si měla udělat řidičák. V Praze nic takového nepotřebovala, to chápu, ale tady na vesnici je člověk bez auta jako beznohý. Marcela sice vypadala, že je jí to vlastně jedno, ale tento týden nakonec poslechla a došla se zapsat do řidičské školy.

Už to bylo potřeba. V našem obchodě také půjčujeme několik strojů na čištění koberců. Ale někteří zákazníci si nechtějí koberce čistit sami, raději by si objednali službu. A my to s Jirkou někdy všechno špatně stíháme. Napadlo mě, že by Marcela mohla také jezdit k zákazníkům, není na tom vlastně nic těžkého. Ale na to právě potřebuje ten řidičák. Jsem rád, že se už přihlásila. Sice neumí řídit auto, ale to se naučí rychle. V létě už by měla řidičák mít, a pomoc nám přijde vhod.

28.4. ne

Poslední dobou nepíšu tak často jako dřív. Je to asi tím, že se události z velké části opakují, není tolik novinek jako když se všechno měnilo. Dnes ale budu chvíli psát. Nestalo se sice nic důležitého, ale pár myšlenek a postřehů tu je.

Situace doma se celkem stabilizovala. Už nemluvíme o svatbě ani o jménech. Marcela mě znovu ujistila, že proti mnou vybraným jménům nic nemá, a že nebude proti tomu, aby dítě dostalo moje příjmení. Jenom mě někdy rozčiluje, jak je ke všemu, co se týká mého budoucího dítěte, přezíravá. Jako by jí to všechno bylo úplně jedno. Když jí třeba řeknu, že bychom měli jít na procházku, protože přece potřebuje pohyb na zdravém vzduchu, ani to s ní nepohne. Jednou dokonce řekla:“Jasně, tak půjdeme na procházku a ty večer oběhni zvířata.“ Jen se mi vysmívá. Ale je pravda, že občas na procházku jde, i děti jdou s námi.

Ten jejich rotvajler už je opravdu hodně starý. Sice je pořád čilý, ale zdá se, že buď hloupne nebo je skoro hluchý. Také už se ho vůbec nebojím, zdá se, že už není proč.

Stále často hraji s Kristiánem šachy. Ten kluk není hloupý, je vidět, že se zlepšuje, mohu být právem hrdý na své schopnosti učitele. Kdyby jen dostal trochu pevnější ruku, mohlo by z něj něco být. Pro případ, že by mé dítě skutečně byla dcera, hodilo by se to. Ale to nemohu před Marcelou ani zmínit, že by se mělo něco změnit ve výchově jejích dětí...přesněji, že by je měl někdo vychovat. To, jak ona to vede, není výchova vůbec žádná.

Zrovna včera. Známý mi přivezl nějaké staré palety na topení. Dal jsem Kristiánovi štípačky a přikázal mu, ať zbaví prkna hřebíků. Ale co ten kluk dělal...vždyť je už skoro školák, měl by tedy nějakou práci zvládnout. Ale on tam jen tak posedával a pofňukával. Pak vyšla ven Marcela a když zjistila, co má Kristián přikázáno dělat, sebrala mu kleště a poslala ho pryč. A zeptala se mne, jestli jsem se nezbláznil. Nakonec vytahala hřebíky sama.

Nevím, co na tom bylo tak špatného. Když si vzpomenu, co já jsem se otci napomáhal...pro mne byl svátek, když jsem mohl jít ven s ostatními kluky. Jenom toho sena co jsem se každý rok naobracel. Ale dobře. Ať si dělá, jak umí. Ale své dítě si takhle zkazit nenechám.

12.5. ne

Dlouho jsem se nezmínil o svém zdravotním stavu. S tou mojí štítnou žlázou to sice prý je stabilizované, ale já si nemyslím, že by to všechno bylo tak jednoduché. A navíc, když teď budu mít dítě, jsem z toho trochu nervózní. Co kdyby se se mnou něco stalo? Potřeboval bych mít jistotu, že jsem určitě v pořádku. Zašel jsem tedy tento týden mimořádně na kontrolu. Vysvětlil jsem paní doktorce, že se necítím úplně nejlépe. Bývám dost unavený, což je jistě i díky mé náročné práci, ale co když to není jen proto? Také mívám často pocit, jako by mi otékala hlava. Takový tlak v celé hlavě. Ale paní doktorka mě znovu ujišťovala, že to nemůže být tím. Dokonce mi snížila dávky léku...nakonec je to možná všechno kvůli změnám v mém osobním životě. Marcela není nejsnadnější partnerka, stále mě něčím vytáčí. Občas se stane, že doslova cítím bušení srdce. Doufal jsem, že alespoň strach o mé zdraví by ji mohl někdy přesvědčit, aby se chovala lépe. Ale to bych ji nesměl znát:

Jednou, už ani nevím, co mě tak rozčililo, jsem se chytil za hrudník, kde jsem opravdu pocítil tíseň, a vykřikl jsem:“Ty mě chceš zabít! Vždyť mi úplně buší srdce! Ještě z tebe dostanu infarkt!“- ona se zarazila, chvíli na mne pobaveně koukala, a pak se zeptala: „Tobě asi nikdo neřekl, že infarkt bolí za hrudní kostí a ne za levou bradavkou, co?“

Všechno vždycky zlehčuje. Rád bych věděl, co by dělala, kdyby se se mnou opravdu něco stalo, jak by si sama poradila se třemi dětmi. Ale ji ani nenapadne, že by se mi mohlo něco stát, to je jisté. Jistě, jsem urostlý a mám sílu, to ale neznamená, že jsem zdravý. Často cítím únavu, proto také hodně odpočívám. Doma, jak jen je to možné, si lehnu na sedačku v obýváku, i televizi tak většinou sleduji. Oni stejně všichni většinou posedávají po zemi, nikomu to tedy nemůže vadit.

Ale nelíbí se mi, jak je Marcela nevšímavá k mému zdravotnímu stavu. Říkal jsem jí i o tom, jaký pociťuji tlak v hlavě, že mám pocit, že mi otéká a mám strach, abych nedostal mrtvici. Na to mi odpověděla: „Nojo, máš ztuhlý krk, měl bys trošku cvičit, jinak to nepřestane.“

- „Nepotřebuji cvičit. V krámě se nachodím dost. A jezdím na kole, pohybu mám víc než dost.“

- „V krámě ani na kole se ti krk nerozhýbe. Ale je to tvůj krk.“ řekla zase tak nezúčastněně.

Je pravda, že mě trochu masíruje. Rozmasírovává mi ramena, také ten krk, spánky a celou hlavu. Po té masáži se mi vždy uleví, ale není to trvalé. Bylo by zapotřebí, aby to Marcela dělala denně, cítím to. Jenomže to ona ne, když má chvíli volnou, raději si čte. Nevěří mi, že mi není dobře, a pokud ano, je jí to asi jedno. Nechápu, jak může být taková. Pravděpodobně si opravdu neuvědomuje, co by se mohlo stát. Ani to, jak bych jí chyběl, kdybych tu nebyl. Jak se říká:“Chytrému napověz, hloupého trkni.“ Budu ji na to muset upozornit energičtěji, není možné, aby mne považovala za zdravého člověka a kladla tak na mne nepřiměřené nároky. Já potřebuji odpočívat a šetřit se, je to má povinnost i ve vztahu k mému budoucímu dítěti.

9.6.ne

O víkendu se u nás zastavila Marcelina matka. Napadlo mne, když ohlásila svoji návštěvu, že by mi mohla pomoci přivést Marcelu k rozumu, pokud se jedná o náš spor jestli se vzít nebo ne. Když jsme po jídle seděli u kávy, postěžoval jsem si jí, že se Marcela nechce vdávat. Ani vlastně nevím, co si o tom myslela, jestli vůbec něco. Jenom divně koukala, a pak začala o něčem jiném. Co bych také mohl čekat od jakýchkoliv příbuzných Marcely. Nejspíš jsou všichni stejní, krev se nezapře. Ono je to u nich také nějaké divné. Zdenka – tedy máma Marcely – má prý teď nějaký problém se svým manželem. Vypadá to, že se rozcházejí, ale nic bližšího nevím. Jenom je vidět, že je z toho Zdenka nějaká špatná. V sobotu byly s Marcelou vzhůru dlouho do noci a ráno tam byla prázdná láhev od vodky. Nevím, co se tam dělo, šel jsem spát, nemusím být u jejich řečí – stejně bych nejspíš neměl co dodat. Podle všeho v jejich rodině jsou ty vztahy celé nějaké divné...jen si říkám, jestli jsem se přeci jen neunáhlil. Co můžu čekat od Marcely, když vím, že celá jejich rodina ani netuší, co znamená skutečný, pevný vztah? Jenomže teď už se s tím nedá nic dělat. Budu mít dítě a tím se pro mne věci změnily. Kvůli svému dítěti musím s Marcelou zůstat. Už i proto, abych svému dítěti předal nějaké hodnoty a lepší výchovu, než jakou by mu poskytla Marcela sama. To bych nemohl dopustit.

23.6.96 ne

Zítra má Marcela dělat řidičák. Opravdu si nemyslím, že by to mohla udělat. V sobotu jsem jí navrhl, abychom se šli projet, aby si před zkouškou trochu pocvičila řízení. Vypadala potěšeně a souhlasila. Ale byl jsem zděšen. Nevím, co je v té autoškole učili. Když jsem viděl, jak najíždí do zatáček...skutečně jsem se bál. Jela pomalu, to ano, ale vůbec jsem neviděl do zatáčky před námi. Pochopitelně jsem to zmínil a řekl jsem jí, ať zajede blíž ke kraji. Ona na to, že ale je u kraje, a že ona ze sedadla spolujezdce také nevidí do zatáčky, když řídím já. To mě rozčililo. Přeci jen o řízení něco vím, nejsem v tom žádný nováček, a poznám, když někdo řídí špatně. Pokoušel jsem se jí to vysvětlit, ale ona si pořád jela po svém. Znovu a znovu jsem opakoval, že takhle nás oba zabije, a že si neumím představit, co je v té autoškole učí...ona najednou zajela pravým kolem za krajnici, zastavila a vystoupila.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

„Nic. Pojď řídit.“ ona na to.

„Jak to myslíš?“

„No že už řídit nechci.“ Vystoupila a nedala mi tak jinou možnost, než abych si přesedl.

„Co se ti nelíbí?“pokračoval jsem za jízdy. „To jsem tě měl nechat jet tak, abys nás oba zabila? Jsem opravdu zvědav, jak zítra dopadneš. Chtěl jsem ti pomoct, a ty si toho ani neumíš vážit.“

„Neumím,“odpověděla. „Tak to třeba zítra neudělám, no.“

Nechápu, jak může být tak klidná. Jako by si myslela, že snad řídí dobře. Ale uvidíme, kdo z nás bude mít pravdu. A přitom ví, že je zapotřebí jezdit čistit koberce k zákazníkům, ale to ji asi také nepálí. To ji nezajímá, odkud se berou peníze, a že je pro ně zapotřebí také něco dělat...no uvidíme.