Tatínkův deník 33

24.8.97 ne

Je večer a Jitka s Kristiánem už jsou zase doma. V pátek si pro ně přijel jejich otec, a znovu se opakoval ten samý scénář: jen přijel, Marcela uvařila kávu, a asi půl hodiny si spolu povídali. Také se musel jít podívat na tu myš, co má Jitka ve svém pokoji...opravdu se mi nelíbí, když po mém domě chodí cizí chlap, jako by tu byl doma. Ale to se před Marcelou nesmí ani zmínit. Naštěstí brzy naložil děti a odjeli.
Uvědomil jsem si, že zítra bude Elišce půl roku. Je to zvláštní znovu si uvědomit, že už půl roku jsem otcem. Klade to na mne velkou zodpovědnost. Teď teprve musím dbát o své zdraví, když vím, že na mně závisí život mé dcery. Je pravda, že jsem doufal v syna, ale s tím se nedá nic dělat. Důležité je, že otec, zdá se, s tímhle nakonec nemá problém. Eliška je hezká, zdá se, že ho chytla za srdce. A jistě si velmi přál, aby měl vnouče právě ode mne.
Jen to všechno trvá moc dlouho - už se opravdu těším, až bude Eliška chodit a mluvit, abych s ní mohl sám chodit na procházky a povídat si s ní. Konečně tak budu moci uplatnit vlastní výchovné metody. Vážně bych nechtěl, aby z ní jednou vyrostl člověk, který si tolik neváží hodnot, jako její matka. A když pozoruji Kristiána a Jitku, občas mi přeběhne mráz po zádech při představě, že by se takhle jednou měla chovat moje dcera. Ne, moje dítě bude opravdu moje, nikým si je zkazit nenechám.
Vlastně už teď mám trochu obavy. Zdá se, jako by se Marcele dařilo Elišku zkazit i když je ještě tak malá. Právě když tu nejsou starší děti, je to mnohem více vidět. Eliška odmítá zůstat se mnou sama v jedné místnosti. Když tu jsou děti, může Marcela odejít klidně něco dělat ven, a Eliška je v klidu. Ale pokud jsem tu jen já, z nějakého důvodu to není možné. Hned v pátek, po odjezdu dětí, Marcela chtěla jít na záchod, a než odešla, odnesla Elišku do ložnice. Položila ji na zem a dala jí tam nějaké hračky. Nic jsem na to neříkal, ale po jejím odchodu jsem zašel za Eliškou. Jenomže ta, jakmile mě spatřila, začala vřískat, jako by se jí dělo jánevímco. Vrátil jsem se tedy do obýváku, ale hned,
jakmile se Marcela vrátila, obvinil jsem ji:
-"Proč učíš Elišku, aby se mě bála? Co tím chceš získat?"
Udiveně se na mě podívala a zeptala se:
-"Co ji učím? Jak si představuješ, že budu učit šestiměsíční dítě aby se někoho bálo?"
-"To nevím, ale nějak to jistě děláš. Dětí se nebojí a mne jo? Není ti to divné?"
-"Není. Ale ani mi to není příjemné. Chtěl jsi dítě, teď ho máš, a pomalu ani nevíš, jak se jmenuje. Divíš se, že se tě bojí, když jediné, co od tebe slyší je, že pořád na někoho prskáš jako vzteklý křeček? Také bych se bála..."
To mě rozčililo: "Na co si to hraješ?" vykřikl jsem. "Nikdy jsem na Elišku nekřičel. A že se tvoje děti neumí chovat, stejně jako ty, kdo vás má okřiknout, když ne já? Ale na Elišku jsem nikdy zlý nebyl, musí vědět, že proti ní nic nemám."
-"No tak bys jí to měl asi vysvětlit, zdá se, že to nechápe,"na to Marcela a šla pochovat Elišku, která mezitím už zase natahovala...snad si nemyslí, že mě bude vydírat dítětem. To by se jí líbilo, neučit Elišku plakat, kdykoliv zvýším hlas. A já abych si pak už nechal od nich líbit úplně všechno, jen proto, abych Elišku nevyděsil. Ne, jen co Eliška trochu povyroste, sám ji vysvětlím, jak se věci v téhle rodině mají.

Večer, když Eliška už spala v ložnici, rozhodl jsem se, že si s Marcelou promluvím. Když tu jsou její děti, není to snadné. Všechno slyší, a především, poslouchají. Zejména to, co pro ně není určené. Ale teď jsem se ničeho takového nemusel bát, proto jsem začal:
-"Poslyš, Marcelo, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde."
Chvíli mlčela, a pak neochotně promluvila: "Pořád jenom promlouváme. Co dál nejde?"
-"Jistěže pořád promlouváme. Protože mě neposloucháš. A já nejsem takový řečník jako ty. Vždycky všechno otočíš a já neumím tak dobře argumentovat, jako ty. Ale musíme to jednou vyřešit."
-"Co chceš zase řešit?" ...vypadala unaveně, ale na to jí neskočím.
-"Musíš se změnit. Nemůžeme takhle dál žít."
-"Jak?"
-"Vidíš, už to zase děláš. Snažíš se mě jenom zesměšnit, ale tohle není legrace. Odmítáš si mě vzít, a je ti úplně jedno, že tím Eliška je nemanželská. Jak to bude vypadat, až půjde do školy? To tě nezajímá?"
-"Zajímalo by mě to, kdyby jí to mělo nějak ublížit. Ale ublížit jí může jedině to, že ty pořád vykřikuješ, že je nemanželská. Říkala jsem ti, že se vdávat nebudu, věděl jsi to dost předem, aby ses mohl rozhodnout."
Napadla mě divná věc: "Ty to děláš kvůli bývalému manželovi, žejo? Pořád ho tajně miluješ."
-"Cože?" Najednou Marcela vypadala skoro pobaveně. "Já jsem to byla, kdo se rozváděl."
-"Jen neříkej. Myslíš si, že nevidím, jak jsi ráda, když přijede? Celá se jenjen třeseš, abyste si mohli dát spolu kafe."
-"Jasně. A když se jdeme podívat na myš, sahá mi tam na zadek. Dej pokoj..." řekla otráveně.
-"Nebuď vulgární!"vykřikl jsem. "Měla by sis uvědomit, že, i když nejsme manželé, což samo o sobě je špatné, v podstatě manželé jsme. A měla by ses podle toho chovat."
-"To znamená co?"
-"No například, že se nemáš co bavit s v podstatě cizím chlapem. A vůbec - měli byste mě všichni i s dětmi respektovat. Ale vy se chováte, jako by mi do vašich věcí nic nebylo."
-"To není pravda. Ale tobě je do našich věcí jedině to, že bychom se všichni měli chovat tak, jak ty si vymyslíš. Řekni: chtěl někdy někdo z nás, aby ty ses v něčem změnil?"
-"Proč bych já se měl měnit? Já se nepotřebuji změnit. Na mně není nic špatného. Ale podívej se na vás tři: ničeho si nevážíte, mluvíte sprostě, a teď ještě zkazíte Elišku. Čeho já jsem se to dočkal..."
- "Chudáku..." řekla Marcela sarkasticky.
-"Přestaň si ze mne dělat legraci!" vykřikl jsem. "Ať chceš nebo ne, já jsem hlavou vaší rodiny. Kde byste beze mne byli, kdybych vás neživil, no řekni. A měli byste mě respektovat, tak to vždycky bylo. Ale to nikdo z vás nedělá. Jen se mi vysmíváte, děti jsou na mne drzé a ty je klidně necháš. To ti připadá normální?"
-"Ne, to mi nepřipadá. Nepřipadá mi normální, že jsi poněkud mimo mísu. Měl sis koupit psa, jestli potřebuješ někoho, kdo se bude chovat přesně tak, jak určíš."
-"Já nepotřebuji, abyste se chovali. jak já určím!" vykřikl jsem už zoufale. Ona mě vůbec nechápe, a ani se nesnaží. "Ale jsou jisté zásady, které každý musí dodržovat. A hodnoty, kterých by si měl každý vážit."
-"Které třeba?"
-"Podívej, kolikrát už jsem ti říkal, že bys měla otci navrhnout, aby ti tykal, například."
-"Proč by mi měl tykat? Já mu také netykám..."
-"No, a to je právě to, o čem mluvím. On je o hodně starší, a už jenom proto bys k němu měla mít úctu. Monice také tyká a ona jemu ne."
-"Ať si s Monikou třeba onikají, do toho mi nic není. Já mám tvého tátu ráda, dokonce moc, ale nevidím důvod, proč bychom měli blbnout s oslovením. Takže tohle máme vyřízené...co dál?"
Vážně se mi chtělo ji uhodit. Všechno obrátí úplně naruby...
-"Jaké 'dál'? Všechno je špatně. Děti se baví s kým chtějí. Tobě se nezdá, že bys jim měla vybrat kamarády? Vždyť malé děti ještě samy neumí rozpoznat, s kým se bavit mají a s kým ne."
-"No, tak nepřipadá. To jsou jejich kamarádi, ne moji. I kdybych jim zakázala s někým se bavit, nemůžu je pořád vodit za ruku. Stejně to budou dělat a já budu akorát za blbce."
-"Za blbce jsi takhle, protože neuplatňuješ žádnou autoritu. Nebudou si tě vůbec vážit."
-"Myslíš jako že bych je měla dvakrát týdně trošku omlátit o schody, aby si mě víc vážili? Promiň, ale právě pro tohle ti do toho, co my máme mezi sebou, nic není. Jediné, co chceš, je uplatňovat sankce."
-"A kdo je má vychovat, když ne ty?"
-"Nikdo je nebude vychovávat!" vykřikla teď už naštvaně Marcela. A mírněji dodala: "Pokud se něco musí řešit, domluvíme se s nimi. Vždycky to tak fungovalo, nevím, proč by teď nemělo."
-"To je právě ten problém," řekl jsem. "Nenecháš si poradit od člověka, který to s tebou myslí dobře. Ani se Zdenou se o ničem nebavíš, a přitom je jasné, že má mnohem větší zkušenosti, než ty. Koneckonců, já jsem také starší než ty. Už jen proto by sis mě měla vážit."
-"O rok, no bezva... a máminu výchovu jsem zažila. Nic moc."
- "A další věc," řekl jsem. "Je tvojí povinností spát se mnou. Ať to vidíš jak chceš, v podstatě jsme manželé a já mám právo požadovat od tebe sex."
-"Hm...tak ho požaduj..." utrousila neochotně a začala se zvedat k odchodu.
-"Kam jdeš?" vykřikl jsem. "Ještě jsme neskončili!"
-"Pokaždé je to to samé: musíte se všichni změnit, protože já vás živím. Tak to prostě přestaň dělat, jestli ti to vadí."
Odešla někam ven, nejspíš zakouřit si. Měl jsem strašný vztek. Opravdu, kdyby mi otec nevštípil, že ženy se nebijí, neudržel bych se. Vážně nevím, co mám dělat. Chtěl jsem mít slušnou rodinu a byl jsem připraven řádně se o ni postarat. Ale tady všechno dobré padá na neúrodnou půdu.
Pocítil jsem znovu tlak v hlavě a u srdce. Jednou mě tohle zabije...

Tatínkův deník 26

4.5.1997 ne

Naposledy jsem se zmínil o Marcelině laxním přístupu k péči o Elišku, a jako bych snad přivolal. V týdnu byla s Eliškou v poradně. Eliška dobře papá a správně přibírá na váze, tady je vše v pořádku. Ale ptal jsem se Marcely, jestli se už nemá začít něčím přikrmovat, také jestli ve vývoji nezaostává za ostatními dětmi...a ta jen mávla rukou:

-“Ti toho vždycky vědí nejvíc...“

-“Jak to myslíš?“zbystřil jsem sluch.

-“Nijak. Že mě to nezajímá. Jo, vidíš tam všude na zdech nějaké tabulky, co kdy má mimino umět. Ale nedívám se na ně. Stačilo, jak otravovali s Jitkou a Kristiánem...“

-“No počkej, ale to musíš sledovat.“ upozornil jsem ji.

-“Nemusím. Tak tam dojdi a podívej se na to. Hele, pokud není debil, a to zjevně není, prostě jednou se začne převalovat a lézt po čtyřech, ale vážně je mi jedno, kdy to bude. Jo, časem jí začnu vymačkávat šťávičky, ale tak za měsíc.“

Opravdu nevím, jestli je to dobře. Ptal jsem se Moniky, a ona říkala, ať se uklidním. Že Marcela už má dvě děti a ví, co s nimi dělat. Snad tedy bude všechno v pořádku. Ale tahle Marcelina neúcta ke všem autoritám mě ničí. Opravdu jsem zvědav, jak to bude vypadat, až začne Eliška jednou chodit do školy...

18.5.97ne

Včera přijeli na návštěvu Honza s Monikou. Vždycky je rád vidím, a Marcela, zdá se, také. Ale tentokrát měla jejich návštěva pro mne mimořádný význam. Honza říkal, že se otec ptal na Elišku a vzkázal, abychom příští neděli všichni přijeli...tak je to tady. Věděl jsem, že to otec dlouho nevydrží. Mám opravdu radost. Jen je škoda, že mu nemohu předvést syna, jak by si jistě přál. Ale pokud vím, i Honzovu dceru Hanku má otec velmi rád. A vlastně je moje Eliška jeho teprve druhou vnučkou, zatímco vnuky má už tři. Všechno bude jistě v pořádku. Navíc Honza s Monikou slíbili, že příští týden přijdou k otci, až tam budeme my. Jsem rád. Uvolní se tak možné napětí, a pro otce nebude snadné, kdyby chtěl něco začít vyčítat...

Marcela se na to pozvání netvářila nijak. Ale ani jsem se jí na to neptal. Je mi jasné, že by jistě v neděli nejraději dělala asi dvacet jiných věcí, než vysedávat v kuchyni u otce, ale s tím se bude muset smířit. Naše rodina vždycky držela pospolu, a pravidelné vzájemné návštěvy jsou jednou z věcí, na kterých trvám. Nemohu se už dočkat příští soboty.

Dnes se tu zastavila i sestra Vlasta, a znovu se mluvilo o otci. Zase se spolu včera pohádali. Vlasta říkala, že je to s ním čím dál horší, neustále se mu něco nelíbí. Ani se strýčkem to prý není snadné. Přijíždí každý víkend, a i když nikdy nic nedělá, všemu rozumí nejlépe ze všech a je to vlastně on, kdo v celém domě velí. Prostě oba stárnou, to je to.

Vlasta slíbila, že příští týden zase přijede, bude tedy u otce, až tam přijedeme my. Všechno vypadá dobře, a i když jsem stále trochu nervózní, věřím, že vše dopadne dobře.

25.5.97 ne

Tak, a máme to za sebou. Dnes dopoledne jsme byli u otce, a všechno dopadlo, myslím, nad očekávání dobře.

Byl jsem nervózní celou sobotu, nejraději bych už měl první návštěvu u otce za sebou. Zato Marcela i děti vypadali, jako by se jich to ani netýkalo...no ovšem, jejich rodinné vztahy nikdy za nic nestály, nejspíš ani nechápou, že někomu může na něčem takovém vůbec záležet... Až jsem dostal strach, aby něco nepokazili. Nechci ani pomyslet, co by se dělo, kdyby se tam spolu začali bavit svým oblíbeným způsobem. U nás by něco takového nebylo vůbec myslitelné. V naší rodině vždy platila úcta ke starším, a úcta k rodičům byla na prvním místě. Způsob, jakým se ti tři spolu baví, by otce jistě přinejmenším pohoršil, a to je věc, kterou teď nemohu ani v nejmenším potřebovat.

V neděli dopoledne jsme se tedy vydali do sousední vesnice k otci. Marcela oblékla Elišce nejhezčí kombinézku, kterou pro ni dostala od nějakých příbuzných z ciziny, a i Jitka s Kristiánem se oblékli trochu slušně.

Nebyl jsem si jist, jak bude vše probíhat, ale Vlasta mě zbavila rozpaků. Když jsme zaparkovali před vraty, vyběhla ven a podržela našeho psa, Punťu, aby neutekl. Je to takový malý chlupatý voříšek, ale umí být pěkně ostrý. Poslouchá vlastně jenom otce. Dokonce ne mě zavrčel, asi už za tu dobu zapomněl...zato Marcela a děti vypadali, jako by jim to bylo jedno. Vím, byli vždycky zvyklí na velké psy. Já jsem přece jen opatrnější. Dobře vím, jak i kousnutí od malého psa může bolet, a mám strach z možné infekce.

Ale jak už jsem řekl, Vlasta Punťu podržela, a když jsme přišli na dvůr, on pak odběhl a už si nás nevšímal. Otec stál na zápraží, a pozdravil mě, jako bychom se viděli naposledy včera. I s Marcelou a s dětmi se přivítal úplně normálně, všechno jako bychom se vídali pravidelně každý týden...vlastně se mi ulevilo.

Šli jsme dovnitř, u stolu seděl strýček, který se s námi všemi také pozdravil a nechal si představit děti. Vlasta uvařila kávu, a děti se bez rozpaků pustily do otcových tvarohových buchet. Ty byly vždy nepřekonatelné. Nikdy jsem od nikoho nejedl tak dobré tvarohové buchty, a děti to velmi hlasitě ocenily, což otce zjevně potěšilo. Také mu okamžitě začaly říkat „dědo” - nejdříve ve mně hrklo - ale on se tvářil, jako by to bylo úplně v pořádku.

Marcela položila Elišku na gauč v koutě kuchyně, Vlasta se k ní hned vrhla a začalo to své „ťuťuťu” - někdy si myslím, že se z ní zblázním, jak je pořád dětinská, ale tentokrát se to hodilo, alespoň se pořád něco dělo. Děti se tomu u stolu potichu chechtaly, a všiml jsem si, že otec se tvářil, jako by se mu chtělo smát se s nimi. To jsem nechápal...tohle my bychom si nikdy nemohli dovolit, ale teď, cizí nevychované děti, a on vypadá, jako by se mu jejich chování líbilo. I Marcela se chovala zcela uvolněně. Odpustila si sice svoje nejsilnější výrazy, ale k uctivosti to stejně mělo daleko. Vzala si Elišku ke stolu na klín a za chvíli si povídali s otcem, jako by se znali odjakživa. Ale ona nejspíš dobře věděla, co dělá. Ptala se ho na hospodářství, králíky, drůbež, ovce a tak, a otec se rád rozhovořil. Ani si nejsem jist, jestli ho chtěla jen potěšit a uchlácholit, nebo jestli ji jeho zkušenosti tolik zajímaly. Ale najednou oba vstali a šli ven, podívat se na králíky a na otcovu ovečku. Jitka s Kristiánem běželi ovšem s nimi.

Osaměli jsme s Vlastou a strýčkem, a strýček hned začal o tom, jaká je ve městě drahota, a co všechno kde sehnal levněji. To je takový jeho koníček. Je v důchodu, a, podle všeho, má dost peněz, před několika lety prodal dům. A tak tráví svůj čas tím, že chodí po městě a nakupuje všechno, co je ve slevě. O víkendu pak přijede k otci - vždycky tak jezdíval, i když jsme byli malí - a celý víkend tam rozdává své rozumy. Nikdy jsem jej neměl příliš rád, ale i tak k němu cítím úctu, jako k otcovu bratrovi a staršímu člověku.

Za chvíli pak přišli Honza s Monikou, a na chvíli se tu zastavily i jejich děti. Nacpaly se otcovými buchtami a zase odběhly, co by tu také dělaly. Otec se vrátil zpět do domu, Děti běhaly po dvoře a Marcela někde zůstala, zřejmě aby nakrmila Elišku.

A pak dokonce přijela i Růženka s celou rodinou. Mohl bych být rád, že je nás tu nakonec tolik, ale Růženka - zejména tedy její manžel Zdeněk, mě dost nudí. Ale on si zase velmi dobře rozumí se strýčkem. Ještě ani nedosedl a už byli oba ponořeni do hovoru o drahotě a špatných poměrech v zemi, o tom, jak podnikatelé a politici kradou...chtělo by se mi upozornit je, že já jsem vlastně také podnikatel, a zeptat se jich, jak to tedy myslí. Ale vidím Honzu, který je snad ani neposlouchá a je mu to zjevně jedno. Nejspíš má pravdu, oni snad ani nevědí, o čem mluví...nakonec stejně nejvíce pozornosti na sebe přitáhl Růženčin starší syn Zdeněček, který tam stát, kymácel se ze strany na stranu, a blábolil zase nějaké nesmysly. Je neuvěřitelné, že tenhle kluk, který je už od pohledu nenormální, umí zpaměti celý kalendář, všechna jména v něm a kdy má které svátek. Růženka se hned chytila Marcely, která si neprozřetelně sedla vedle ní, a začala jí něco o Zdeněčkovi vyprávět, a Marcela - nevěřil jsem svým očím - byla vlídnost sama. Přikyvovala a tvářila se, jako by ji to všechno zajímalo. Ale nejspíš, jak si myslím, Růženku ani neposlouchala, jen chtěla mít klid. Držela na ruce Elišku, a když Eliška po nějaké době nespokojeně zavrněla, Marcela se zjevný ulehčením vstala a odešla ven, aby ji dala spát do kočárku.

Domů jsme přijeli až k večeru. Jsem unavený, přece jenom, byl to dlouhý den, ale jsem také spokojený. Ještě ve vratech otec připomenul, ať se zase za týden stavíme. Ale nechápu jednu věc: Marcela vypadá, jako by otce měla ráda, stejně tak i děti. A otec zdá se, je na tom podobně...

Nakonec je to jedno. Důležité je, že se naše vztahy zase normalizovaly a já si už nemusím připadat, jako bych byl vyloučený z vlastní rodiny.

Tatínkův deník 22

1.1.97 st

Máme tu nový rok. Rok, ve kterém se narodí moje dítě. Možná někomu připadám sentimentální, ale pro mne je to opravdu významná událost. Vždycky jsem toužil mít dítě. Jen nebylo dost příležitostí seznámit se. Bratr a sestra už děti mají, ale také jsou poněkud starší než já. Ale nic není ztraceno. Čekal jsem, až potkám ženu, která by byla dobrou partnerkou pro mne a matkou pro mé dítě, a na vesnici opravdu není moc příležitostí vybírat si. Stále si nejsem jist, jestli jsem se neunáhlil, když jsem se rozhodl mít dítě s Marcelou. Ale s tím už se nedá nic dělat. Možná jsem chtěl dítě až příliš, proto jsem poněkud slevil ze svých kritérií pro výběr partnerky – měl jsem prostě pocit, jako by mi ujížděl vlak. Teď už je to, jak je, a na mně je, abych se postaral o zázemí i dobrou výchovu svého budoucího dítěte. Věřím, že pro to mám všechny předpoklady a vše se bude vyvíjet, jak má.

Silvestr proběhl příjemně. Marcela udělala chlebíčky i něco sladkého, posedávali jsme a dívali se na televizi, děti chvíli běhaly venku. V půlnoci Marcela opět odpálila světlice, které jsem přinesl. Pak jsme šli na krátkou procházku. Šli jsme i se psem – nerozumím tomu, tenhle pes se toho silvestrovského bouchání vůbec nebojí...Marcela mi ale vysvětlila, že byl cvičený, aby se nebál střelby. Navíc už je hodně starý a dost nahluchlý.

Zítra už zase začíná běžný pracovní život. Marcela chtěla ještě zůstat s dětmi, než půjdou do školy. Stejně ale děláme inventuru, budeme tedy ve zbývajících dvou dnech a v sobotu v obchodě s Jirkou. Ale příští týden už Marcela musí do obchodu. Bude tam po novém roce docela klid, nebude to tedy nic náročného. A brzy už Marcela pracovat nebude, přinejmenším nějaký čas. Chci si tedy ještě trochu odpočinout, než bude všechno jen na mně.

19.1.1997 ne

Pomalu se blíží konec ledna, a já opravdu začínám být nervózní. Marcela už má velké břicho, a za měsíc už má termín. Opatřili jsme postýlku, Marcela koupila plínky a nějaké dětské oblečení, ale jinak vypadá, jako by ji nadcházející událost nijak příliš nevzrušovala. Chodí do obchodu jakoby nic, a když začnu o dítěti, má vždycky spoustu jiných témat k hovoru, které ji, zdá se, zajímají o mnoho víc. A pořád hodně čte. Nechápu to. Také nejsem negramotný, sám mám několik knih, které jsem četl, ale aby pořád ležela v knížkách, kdykoliv má volnou chvíli, to není normální. Ale musím uznat, že domácnost má v pořádku, nemám tedy žádný rozumný důvod, proč bych musel zakročit. Však ona brzy bude mít jiné starosti.

Domluvil jsem se se sestrou Růženkou, až Marcela zůstane doma, že nám bude dopoledne vypomáhat v obchodě. Máme pronajatý obchod v jejich domku, bude to tedy mít hned v domě, a nějaká koruna navíc jí vždycky přijde vhod. Jejich kluci už oba chodí do školy, nebude tedy pro ni problém dopoledne být v obchodě. Bude prodávat jen noviny, časopisy a cigarety, a vždycky tam někdo z nás s ní bude, abychom případně obstarali prodej elektra. Ale dopoledne většinou lidé chodí spíš pro noviny, a my s Jirkou tak budeme mít čas, abychom si udělali pořádek v papírech, vyřídili objednávky a reklamace nebo ocenili nové zboží.

Musel jsem koupit další uhlí. Je poměrně zima,  uhlí rychle mizí. Kupuji druhou jakost, je to levnější, i když Marcela říká, že to moc dehtuje a je – ani nebudu používat její výraz – prostě že to příliš zanáší komín. Minulý týden se strašně rozčilila. Byl u nás kominík – chodí sem tak dva až třikrát do roka, všem vymete komíny a v každém domě dostane nějaké peníze a většinou i skleničku. Vlastně jsme ho snad nikdy neviděli střízlivého. Marcela říká, že je to jedno, protože prý je asi takový už normálně. Možná má pravdu. Ale když minulý týden vymetl komín, stalo se něco divného. Večer v komíně chytil usazený dehet, a celý komín asi půl hodiny hořel zevnitř. Bál jsem se, pochopitelně, a přemýšlel jsem, jestli bych neměl zavolat hasiče. Ale Marcela jen řekla: „Prosím tě...říkala jsem ti, že to dehtuje. A komín je nový a zevnitř omítnutý, tak by se nemělo nic stát. Prostě to budeme hlídat a uvidíme. A toho blbce příště zabiju, až se tu ukáže...“

Nevím, proč musí pořád mluvit jako dlaždič. To bude moc pěkné, až tyhle výrazy od ní pochytí dítě. Ale když se o tom zmíním, ona jen mávne rukou:“Když se to nenaučí ode mne, naučí se to ve školce. A já budu za blbce, protože to neumím a pohoršuje mě to. Tak to bude znát předem a nebude to pak pro ně tak zajímavé.“

Alespoň mě už přestala provokovat tím, že by o dítěti mluvila jako o holce...

No a našla někde ve stodole kus nějakého železa, připevnila to na řetěz, a vyčistila komín ještě jednou, pořádně. Vybrala pak zespodu velkou hromadu zbytků. Docela jsem se bál, aby se jí něco nestalo, lezla s tím břichem nahoru na střechu po žebříku, ale ona vypadala, jako by si toho sama ani nevšimla...už aby bylo dítě na světě, nebo se zblázním.

2.2.97 ne

Tento víkend u nás strávila Zdena, máma Marcely. Děti – vlastně i Marcela, prostě všichni tři vypadali spíš neutrálně otráveně, když se ohlásila. Nerozumím tomu. Děti by přece měly být rády, že jim přijede na návštěvu babička. Stejně tak Marcela. Zdena chtěla přijet právě kvůli tomu, že Marcela bude brzy rodit, to matky dělávají. Ale Marcela, když jsem to zmínil, jenom řekla:“Nojo, ono by to docela dobře šlo i bez ní...“ Mají v té rodině divné vztahy. Já mám Zdenku docela rád. Po tom divném rozchodu s Františkem, který, podle všeho, těžce nesla, se uklidnila, a dobře si spolu rozumíme. Ale je pravda, že s Marcelou to občas zaskřípe.

Stejně tak i tenhle víkend. Zdena si prohlédla naši novou ložnici, připravenou postýlku, a zdálo se, že se jí to líbí. Ptala se Marcely, jak bude prát plínky, když nemá tekoucí vodu. Vím, dosud jsme ještě neudělali vodovod. Ale Honza mi slíbil, že mi někdy tento rok pomůže, a uděláme rozvod od studny. Zatím je třeba nosit vodu v kbelíku. Marcela ale vypadá, že jí to nevadí...dokonce, kolem vánoc zamrzla pumpa. Sice ji Marcela natírala trochu olejem, ale je to stará pumpa a asi to nestačilo. Jenomže ona si prostě přivázala kbelík na provaz a tahá vodu takhle. Vlastně jí to jde stejně rychle, jako kdyby ji pumpovala. Ale opatřili jsme starší vířivou pračku se ždímačkou, praní by tedy neměl být zas tak velký problém...vím sice, že mnozí už používají pro děti papírové plínky, připadá mi to ale dost drahé. Však se ještě uvidí.

I Marcela dává najevo, že jí to nevadí. Řekla Zdence, že plínky bude prát nejspíš dost podobně, jako pere ostatní prádlo, a že jí to ani nevadí. Prý si v kotelně, kde máme tu pračku, vždycky docela odpočine. Byl jsem rád, že si před matkou nestěžovala, nevrhalo by to na mne dobré světlo. Však všichni během příštích let uvidí, jak ten dům dám do pořádku.

Ale pak Zdenka zase začala komentovat, jak to Marcela vede s dětmi. Jako by už neměla své zkušenosti. Poukázala znovu na to, že ty děti nemají žádné povinnosti, jen si lítají venku, a že by měly také něco dělat. Viděl jsem, jak se Marcela nadechuje, a čekal jsem, co bude dál. Ona se ale docela klidně zeptala: „Co myslíš konkrétně?“

-“Třeba mýt nádobí by už Jitka klidně mohla.“

-“To by sice mohla, ale nemusela.“

-“No ale takhle si nezvykne, že musí něco dělat, vždyť je líná.“

-“Jo, myslíš, že když ji teď budu nutit mýt nádobí, že ji to pak bude hodně moc bavit? Nebo že až ho jednou bude muset začít mýt, že nebude vědět, za který konec se bere talíř? On má ale všechny konce stejné... A Kristián by mohl krmit slepice, protože nemá rád zvířata. Prosím tě, mami, nech toho.“

Zdenky se tvářila uraženě, ale to jí nebránilo, aby u večeře nezačala znovu:

-“Jak to, že děti nejedí to, co my?“

Měli jsme totiž na moji žádost palačinky se špenátem. Ale děti špenát nerady, měly je tedy namazané marmeládou.

-“Měly by jíst také špenát, když je to k večeři.“

Sám bych se Zdenou vřele souhlasil, vůbec se mi nelíbí tohle rozmazlování, ale už jsem se poučil, že to nemá cenu.

-“A myslíš, že kdyby to třeba odmítly jíst, že bych je taky měla zmlátit?“zeptala se Marcela tak jedovatě, že mi bylo jasné, že mluví o nějaké konkrétní události z dětství.

Ale Zdena si nedala pokoj:

-“Já bych se na to vykašlala, aby si na mne každý vymýšlel, co bude jíst.“

-“Tak si dej před pusu kapesník, než začneš kašlat.“ Marcela už vypadala opravdu zle. A dětem jenom jiskřily oči, zjevně se velmi dobře bavily.

Jsem rád, že už je Zdena pryč. Rád si s ní popovídám, ale takhle mám přece jenom svůj klid. Zítra je pondělí a potřebuji si také trochu odpočinout.

16.2.97 ne

Včera umřel pes. Byl už opravdu starý, a v podstatě to Marcela čekala. Ona i děti to vlastně jen konstatovali. Měli ho jistě rádi, ale protože i děti věděly od Marcely, že pravděpodobně brzy umře, nebyly z toho nijak šokované. Ale i tak mě překvapilo, že jim nevadí ani pohled na mrtvého psa. Asi jsou zvyklí, a nejspíš už viděly více mrtvých zvířat. Ale je to divné. Sedmi a osmileté děti by měly být citlivější, podle mého názoru. Pes umřel v boudě, a ony se tam prostě samy šly podívat a pohladit mu packu, která zůstala natažená hned na kraji.

Marcela se mě pak zeptala, jestli chci zavolat kafilerii, aby psa odvezli. Ale vím od známých, že to není nic levného. Řekl jsem jí to, a ona jakoby nic řekla, že nevadí, zakope psa na zahradě. To jsem ale nechtěl připustit. Přece jenom, každým dnem by měla rodit, jak chce zakopávat psa?

-“No a co chceš tedy dělat?“zeptala se.

-“Nevím. Mohl bych zavolat známému, jestli by nepřišel vykopat jámu. Já bych nemohl. Víš, že mi to nedělá dobře. A nemůžu se koukat na mrtvolu.“

-“No a kdy by ten známý přišel?“

-“To nevím. Ale vím, že tenhle víkend pomáhá někomu se dřevem.“

-“No neblbni, tak ho tu mezitím budeme vysušovat, aby se nezkazil? Hele, nemrzne, tak jdu kopat.“

Vlastně jsem nemohl nic dělat. Opravdu bych se bál jít kopat takovou jámu. Ten pes umřel vleže na boku, a jak byl ztuhlý, bylo potřeba udělat opravdu velkou jámu Navíc je to rotvajler, když ho Marcela naposledy vážila, vážil skoro šedesát kilo. A pamatuji si, když jsme před rokem přerývali záhonky, jak se mi i při tom udělalo špatně. Nevím, čím to je. Najednou jako by se mi ucpalo všechno v hlavě a nemohu dál. Marcela sice stereotypně opakuje, že pokud nebudu protahovat krk, bude se mi to stávat, a že masírovat umí, ale čarovat ne. Ano, masíruje mě, ale podle mého soudu by to bylo potřeba denně, a to ona nedělá.

Dokonce bylo potřeba rozbít boudu,aby psa dostala ven. Marcela na sebe tedy navlékla nějaké staré hadry, vzala palici a šla na to. Děti letěly nadšeně s ní. Zůstal jsem doma, opravdu bych se nemohl dívat na mrtvolu, i když je to jenom pes...

Poslouchal jsem rány ze dvora, a když pak ztichly, ještě chvíli jsem počkal a pak jsem se šel podívat ven. Bouda byla v rozvalinách a pes nikde. Zašel jsem tedy na kraj zahrady, abych aspoň z dálky zjistil, jestli je všechno v pořádku. Marcela kopala do země krumpáčem, děti pomáhaly odhazovat zem, a vedle jsem zahlédl ležet toho psa. Zavolal jsem na Marcelu:

-“Co kdyby se ti udělalo špatně?“

-“Jak špatně?“popošla kousek ke mně. „Maximálně bych mohla začít rodit, a to by se mi mimořádně líbilo.“

Vrátil jsem se tedy domů. Asi za hodinu a půl všichni přišli domů, povídali si, co kdy zažili se psem, a vypadali docela spokojeně. Marcela šla normálně vařit jídlo, ale bylo vidět, že je unavená. K večeru pak na dvě hodiny usnula. Teď už zase vypadá normálně. Snad to všechno bude bez následků. A jsem rád, že dítě už brzy přijde na svět, tahle její nezodpovědnost mě prostě ničí.

Tatínkův deník 20

24.12.1996 út

Tak, a je po Vánocích. Ale bylo to celkem příjemné, to musím uznat. Marcela s dětmi vymysleli takovou hloupost – vlastně: začalo to tím, že nám do obchodu přivezli světýlka na stromeček. Mezi nimi byl i řetěz malinkých tmavomodrých žároviček, a Marcela se do nich úplně zamilovala. Museli jsme je prostě koupit. Pak Marcela s dětmi nakoupila tmavomodré stužky, modré a stříbrné takové ty aluminiové „vlasy“, a několik pomerančů a citronů. Pak to ovoce nakrájela na plátky a s Jitkou je pomocí stužek pověsily na stromeček místo ozdob. Nakonec celý stromeček i s tím svítícím řetězem omotaly modrými a stříbrnými řetězy a posypaly těmi „vlasy“...nakonec musím uznat, že to vypadá moc hezky. My jsme byli vždy zvyklí věšet na stromeček čokoládové kolekce, ale to Marcela nechtěla, říká, že to pak všichni otrhají a stromek vypadá jako koště. Asi má pravdu...a otcův vánoční stromek už druhý rok nemůžu vidět. Nikdy nebyl moc hezký, ale trochu se mi po tom stýská. Doufám, že příští rok už to bude jiné.

Den proběhl příjemně. Marcela se dost motala v kuchyni, aby udělala k jídlu všechno, co jsem chtěl – vánočky už pekla o víkendu, ty byly skoro snědené, a ze zbytku pak na Boží Hod slíbila upéct žemlovku. Ale musela dodělat kapra načerno, také smaženého, dětem řízky – stále nechápu, proč by nemohly jíst rybu stejně jako já. Aspoň že jich udělala víc, abych si i já mohl vzít. A dopoledne upekla ještě jablečný závin. To jsme sice my na Štědrý den nemívali, ale mám závin rád a mohli jsme ho jíst s dětmi během dne. Když jsme se na něj, ještě teplý, vrhli, Marcela nás popíchla:“Ale neuvidíte zlaté prasátko...“

Jitka, vždy připravená chytit se jejích hloupostí, se zakřenila a přidala se:

-„Ani Ježíška neuvidíme. Kdybychom na něj čekali, mohla sis klidně ušetřit to vaření, protože by žádný vánoce nebyly.“

Marcela byla, zdá se, v dobré náladě:“A ty si myslíš, že takhle nějaký vánoce budou, jo?“

-“Hehe, no jasně. Protože bys brečela, kdybys nám nemohla dát dárečky.“

-“Nebrečela, přála bych vám to, hajzlíci. Jenomže byste mě zabili.“

-“No,s tím počítej. Hodně surově.“

-“Áááách...“vzdychla Marcela. „Já jsem to věděla, že jsem si radši měla pořídit perskou kočku než tohle...teď bych ji aspoň mohla hodit pod traktor a prošlo by mi to.“

-“My tě taky máme rádi, maminko.“usmála se Jitka.

-“No, to jsem dopadla.“ na to Marcela, a děti se jen spokojeně šklebily.

Snad si na ty jejich dialogy jednou zvyknu. Pořád mi připadá úplně šílené, aby se takhle bavily matka s dětmi. Ale jim to, zdá se, vyhovuje, a nevidí na tom nic špatného. Ještě že ke mně se děti chovají poměrně zdvořile. Tohle bych nestrpěl, a ony to dobře vědí.

Večer jsme se všichni převlékli do svátečního – děti i Marcela se sice netvářili nadšeně, ale jsou věci, ze kterých neslevím, a oni to, zdá se, pochopili. Po večeři se rozbalovaly dárky – děti se střídaly v jejich vybírání z pod stromečku a přidělování tomu, komu patřily. A zase tu bylo něco jinak než v normálních rodinách. Marcela dostala od dětí nějakou propisku, což by bylo celkem v pořádku. Ale ta byla celá zamotaná do velké koule toaletního papíru...Kristián zase dostal novou bundu, ale než si ji mohl vyzkoušet, musel absolvovat cestu všemi kapsami. U bundy totiž byl dopis, oznamující mu, že než si bundu oblékne, musí otevřít levou dolní kapsu. Tam byl malý dáreček a lístek, kam se má teď podívat. Nakonec to celé zabralo asi čtvrt hodiny, což mě, pravda, moc nebavilo, ale Kristián se zdál být nadšený.

Jsem zvyklý, že Štědrý večer má určitou důstojnost, a jejich blbosti, i když musím přiznat, že některé docela zábavné, ji v mých očích poněkud narušují.

Sám jsem nevěděl, co dát Marcele k Vánocům, a ani jsem se jí nemohl zeptat, co by chtěla. Na každou otázku stereotypně odpovídala...“Já nevím, asi nic...“ Ptal jsem se tedy dětí, a ty mi bez váhání poradily:“Dej jí kladivo a hřebíky, uvidíš, že bude nadšená.“

Připadalo mi to jako úplná hloupost. Kladivo a hřebíky pod stromečkem? Nakonec jsem tedy přece jen koupil dvě krabice s hřebíky...připadal jsem si jako cvok. Ale Marcela skutečně nadšeně vypískla: „Jééé!!! Sedmičky už mi došly, díky!“

Z obchodu jsem jí vzal Panorama křížovek, občas si to kupuje, a ve volných chvílích vždycky luští nějaké dokreslovačky nebo co, ani tomu nerozumím. Ale i z toho měla velkou radost.

Já jsem dostal opravdu hezkou mikinu a nějaké poměrně luxusní prádlo. V rukávu mikiny byl zastrčený lovecký salám. A pak několik dárků – nakonec uznávám, že občas mají dobré nápady – jednotlivé ponožky. V každé byl nacpaný jeden malý dárek. A v jedné dokonce parfém. Opravdu mě to potěšilo. Nakonec je vidět, že si mě Marcela váží a umí ocenit všechno, co pro ně dělám.

Pak jsme si sedli ke stolu s cukrovím a děti si hrály s novými hračkami. Rád bych, abychom si zase zahráli nějaké hry, ale raději jsem to ani nenavrhoval. Po předchozích zkušenostech vím, že by to nemuselo dopadnout dobře. Oni vždycky jen vymýšlí blbosti, a nechci se na Štědrý den s nimi hádat. Ani šachy s Kristiánem už nehraji. Když mě tehdy porazil – ovšemže to bylo pouhou náhodou, viděl jsem, jakou má škodolibou radost. Tohle nesnesu.

Pustili jsme si tedy nějaký film, Marcela se zabrala do nového luštění...zbytek večera proběhl příjemně. Kolem deváté jsme ještě šli na krátkou procházku po vsi. Mám rád tuhle vánoční atmosféru a byl jsem rád, že Marcela ani děti nic nenamítali a ochotně šli se mnou. Ovšemže se zase klouzali a dělali blbosti, všichni i se psem, ale ani mi to vlastně nevadilo.

Děti už spí, a Marcela usnula v obýváku na zemi. Když vidím, jak už má docela velké břicho, překvapuje mě, že je pořád tak pohyblivá. Já mám břicho jen trochu, a občas mi dělá problémy ohnout se přes něj nebo zaujmout nějakou náročnější polohu. Marcela jako by o něm ani nevěděla. A usnout na zemi – to bych asi ani nedokázal, vzbudil bych se pak celý bolavý. Ale nechám ji, jistě je po celém dni také unavená, a půjdu spát.

Tatínkův deník 17

1.9.96 ne

Nová ložnice je omítnutá. Jsem spokojený a cítím se jako opravdový muž. Přece jenom na rčení „Postav dům, zasaď strom“ něco je. Teď konečně vidím i tady, v téhle dosud ještě zřícenině, nějaké své dílo.

Jen mi trochu kazí radost, že to není celé moje dílo. Jistě, není na tom přece nic špatného pozvat si zedníka. Jen Marcela je asi jiného názoru...během celého víkendu vypadala spíše otráveně. Nakonec jsem se jí na to přímo zeptal:

„Co se ti nelíbí? Na tom přece není nic špatného, aby si chlap pozval do domu zedníka.“

„Říkám něco? Jasně že není. Ale když už bych zedníka zvala, pozvala bych nějakého, který něco umí.“

„Nelíbí se ti něco?“

„Celý se mi nelíbí. Ten se ožralej snad už narodil...a takhle křivý bych to nedokázala ani kdybych byla sama ožralá. Ale už je, zaplaťpánbůh, pryč, tak v pohodě.“

Tohle mi vadí. Že by to nejradši udělala sama. Vím to moc dobře. Jenomže nemohu přece dělat přidavače vlastní partnerce, kdo to kdy viděl. Prostě se tím nebudu zabývat...musí jí stačit, že udělala tu elektřinu. Trochu jsem se bál, když to zapínala, ale zdá se, že není žádný problém. Teď bude ještě třeba vymalovat, a je hotovo.

V týdnu nás byl navštívit Marcelin otčím. Má novou ženu, celkem hodnou paní. I když je trochu hloupá. Zato s Františkem si rozumím velmi dobře. Je vysokoškolák, a i to je další známkou, že na vzdělání nezáleží. Nemám žádné problémy porozumět si s ním. Marcela se sice netvářila nijak nadšeně, ale uvařila i upekla, a při hovoru se chovala celkem normálně. Zato po jejich odjezdu...děti Františkovu ženu Jindřišku doslova nenávidí...ani nevím, proč vlastně. Začaly o ní mluvit jako o „žábě“ - asi proto, že ona tak mluví, kdykoliv se zmíní o Jitce. Ani Marcela ji nemá v lásce. Několikrát jsem si všiml, že se násilím drží, aby byla zdvořilá a nepronesla něco sarkastického. Vlastně tomu nerozumím vůbec. Je to přece člověk, se kterým Marcela strávila mnoho let, dokud ještě bydlela s rodiči. A on se k ní chová hezky. Vlastně až příliš hezky. Chvílemi mi připadá, jako by ji vnímal spíš jako ženu než dceru...ale na jakýkoliv dotaz se Marcela buď zatváří otráveně, nebo ucedí „Je to úchyl.“ Nevím, co se tam dělo. A vlastně mě to ani nezajímá. S Františkem jsme se téměř okamžitě spřátelili. Navíc mi nabídl, že nám ještě do zimy přijede udělat ústřední topení. Je sice doktor věd, ale na chalupě si prý topení také dělal sám, a rozumí tomu. Prý má i nějaký materiál, vyřazený při přestavbě jejich ústavu. Jsem rád. Topení není nijak levná věc, a uvítám, když je budu mít levněji. Marcela sice nevypadá, že by jí kdovíjak vadilo topit v kamnech, ale jistě topení také uvítá. Zejména po narození dítěte.

Jindřiška, uznávám, je poněkud divná. Neustále se vyptává, úplně na všechno, a chce vědět všechny detaily. Je to až nepříjemné. A pak udílí spoustu dobrých rad, jak by se měly věci dělat co nejlépe. Ale jistě to myslí dobře. Nevím, co Marcelu a děti tolik proti ní popudilo.

V každém případě – budeme mít ústřední topení za dobrou cenu, a uvítám i příležitost spolupracovat při jeho rozvodech s Františkem.

6.9.1996 pá

Dnes mám dost času na psaní. Nemluvím s Marcelou, a myslím, že hned tak nezačnu.

Asi jsem se zde ještě nezmínil, že sexuální život s Marcelou není vůbec snadný. Dokonce již na naší dovolené jsem cítil jisté podezření, že vše není, jak by mělo být. Ta dovolená byla nakonec něco jako naše „líbánky“, Marcela by tedy měla být ještě zamilovaná. Ale už i tam se chovala vcelku chladně, jako bychom byli už několik let manželé. A poslední dobou je to ještě horší. V podstatě skoro nic už spolu nemáme. Po tak krátké době, co jsme spolu, mi to připadá přinejmenším divné. Těžko ji sice mohu podezřívat, že by mi ve svém stavu byla nevěrná, přesto mi to tak někdy skoro připadá. Přece ani těhotná žena nemůže být bez sexu...jenže já jsem muž, a jestli ona sex nepotřebuje, já ano. A mám na něj právo. Večer, když děti šly spát, řekl jsem Marcele, že si s ní chci o něčem promluvit. Bez odporu se mnou odešla do naší budoucí kotelny, aby nás děti náhodou nezaslechly. Zeptal jsem se jí, jak je to s naším sexem.

Chvíli mlčela, a pak se zeptala: „A co chceš slyšet?“

„No, co chci slyšet. Ty možná nepotřebuješ sex, ale já ano. A mám na něj právo.“

„...to asi máš. A co s tím?“

„Co s tím? My spolu žijeme, Marcelo. A ty se tváříš, jako by postel byla jenom na spaní. To takhle dál nejde. Já mám také své potřeby.“

„No...souhlasím. To máš.“

„A tebe to nezajímá?“

„Ale jo.“

Vypadala tak rozpačitě, jak jsem ji snad ještě nikdy neviděl. Udeřil jsem na ni tedy přímo:

„Budeš se mnou spát třikrát týdně? Mám na to právo!“

„...nooo...když ty se nemyješ...“

To byla rána pod pás. Já že se nemyju? Nikdy mi tohle nikdo neřekl, nikdo. Byla to jasná výmluva, to je jisté. Ale já se jen tak odbýt nenechám.

„Sex třikrát týdně, to je můj požadavek,“zopakoval jsem, a odešel z kotelny.

Opravdu se mě to dotklo, co mi Marcela řekla. Jako bych byl nějaký bezdomovec nebo co...ale ještě se uvidí, kdo je tady pánem. Tohle si nemůže vůči mně dovolit. K čemu bych měl jinak partnerku? Počkám, jestli se umoudří. Času mám dost.

15.9.96 ne

Nemluvil jsem s Marcelou tři dny. Ale zdálo se, že jí to nijak nevadí. Vypadala celkem spokojeně. O víkendu, když nová omítka v ložnici vyschla, sama vymalovala, a bylo jasné, že ji to baví. Nechápu, co je tohle za ženskou. Měla by si připravovat výbavičku pro dítě, a ona raději maluje...

Pak jsme nastěhovali koberec, postel a skříň, a naše nová ložnice je hotová. Kvůli tomu stěhování jsem s Marcelou musel začít mluvit, ale připadalo mi to, jako by si vůbec nevšimla, že jsem s ní předtím nemluvil...

V týdnu jsme pak měli dvakrát sex. Vlastně – kvůli jejímu stavu se už bojím mít s Marcelou sex normálně. Je to tedy už jen její záležitost. Ale to není tak důležité – hlavní věc je, že pochopila svoji úlohu a dál mi neodporuje.

Příští víkend má přijet František s materiálem na ústřední topení. Je to dobře, už brzy by se mohlo ochladit, a v ložnici teď vlastně nemáme žádné topení.

22.9.96 ne

Včera i dnes tu byl František s Jindřiškou. Nechápu, proč tu byla i Jindřiška. Zjevně ji to tu nebavilo a nudila se. Jako by nemohla zůstat doma, jistě tam má dost své práce...ale příliš jsem se tím nezabýval. Celý víkend jsme s Františkem pracovali. Marcela se v kuchyni ukázala, jako obvykle. Vařit, to ona zase umí, a já jsem rád, když lidé vidí, že jsem si našel dobrou hospodyni. Ale tohle se před ní nesmí vyslovit. Jako by byla na slovo „hospodyně“ přímo alergická. Hlavně na začátku jsem občas poukázal na to, jak vaří švagrová Monika. Maminka mi zemřela když jsem byl ještě dost malý, v těchto věcech je tedy takovým mým záchytným bodem právě Monika. Ale Marcela se chová úplně nesmyslně. Když jsem naznačil, že Monika si vede v kuchyni lépe, většinou vůbec neodpověděla. Ani když jsem řekl doslova, že není tak dobrá hospodyňka jako je Monika. Ale pak mi začala dělat naschvály. Uvařila například večeři, postavila ji přede mě na stůl, a řekla:“Promiň, asi to není jako od Moniky. Ale můžeš to jít hodit slepicím, jestli je to moc hnusný.“

Místo, aby se snažila něčemu přiučit, když má kde, reagovala vždycky takhle hloupě. Mně se například velmi líbí, jak Monika vede domácnost. Mají s Honzou velmi pěkně zařízený byt, což je jistě především Honzova zásluha. Vždycky dovedl vydělat peníze a na domov jich nikdy nelitoval. V tomhle jsme si velmi podobní. I já jsem vysloveně rodinný typ, a pro rodinu jsem schopen velkých obětí. A Monika jejich krásný byt udržuje pečlivě čistý. Neříkám ovšem, že Marcela je nějaká špindíra. Ale například po jídle jde klidně třeba opatřit zvířata, nebo jako nedávno – sekat do zdi díry pro zásuvky, a nádobí od večeře leží ve dřezu třeba i tři hodiny, než je umyje. Tohle by se u Moniky nikdy nestalo. A když mají někoho na práci – tohle vím dobře, několikrát jsem jim s něčím pomáhal – Monika si hledí kuchyně a mužské práce nechává mužům. Takhle si já představuji opravdu dobrou hospodyni. Ale jakmile tohle slovo vyslovím před Marcelou, je to jako kdybych řekl jánevímco. Když jsem jí poprvé řekl:“Nejsi žádná hospodyňka,“zabručela jenom „Zaplaťpánbůh.“ Ale později, kdykoliv jsem se o něčem takovém zmínil, vyletěla:“Tak co tu děláš?“ nebo „...si nějakou najdi.“ Jako by mi tím dávala najevo, že se beze mne klidně obejde. To bych tedy rád viděl, co by si sama počala se třemi dětmi a s tímhle polorozpadlým domem...

Zamyslel jsem se, a úplně jsem utekl od tématu. Tak tedy dělali jsme s Františkem to topení. Byla to docela práce. Musel jsem dělat všechny závity, hodně mě to unavilo. Ale topení je hotové. I kotel už máme, přivezli jsme jej od nějaké Františkovy známé, která si kupovala nový. V neděli jsme ještě stihli zatopit a odvzdušnit topení. A i když jsem unavený, mám dobrý pocit. Další část mého nového domu je hotová.

Tatínkův deník 14

12.4. pá

Již před časem jsem říkal Marcele, že by si měla udělat řidičák. V Praze nic takového nepotřebovala, to chápu, ale tady na vesnici je člověk bez auta jako beznohý. Marcela sice vypadala, že je jí to vlastně jedno, ale tento týden nakonec poslechla a došla se zapsat do řidičské školy.

Už to bylo potřeba. V našem obchodě také půjčujeme několik strojů na čištění koberců. Ale někteří zákazníci si nechtějí koberce čistit sami, raději by si objednali službu. A my to s Jirkou někdy všechno špatně stíháme. Napadlo mě, že by Marcela mohla také jezdit k zákazníkům, není na tom vlastně nic těžkého. Ale na to právě potřebuje ten řidičák. Jsem rád, že se už přihlásila. Sice neumí řídit auto, ale to se naučí rychle. V létě už by měla řidičák mít, a pomoc nám přijde vhod.

28.4. ne

Poslední dobou nepíšu tak často jako dřív. Je to asi tím, že se události z velké části opakují, není tolik novinek jako když se všechno měnilo. Dnes ale budu chvíli psát. Nestalo se sice nic důležitého, ale pár myšlenek a postřehů tu je.

Situace doma se celkem stabilizovala. Už nemluvíme o svatbě ani o jménech. Marcela mě znovu ujistila, že proti mnou vybraným jménům nic nemá, a že nebude proti tomu, aby dítě dostalo moje příjmení. Jenom mě někdy rozčiluje, jak je ke všemu, co se týká mého budoucího dítěte, přezíravá. Jako by jí to všechno bylo úplně jedno. Když jí třeba řeknu, že bychom měli jít na procházku, protože přece potřebuje pohyb na zdravém vzduchu, ani to s ní nepohne. Jednou dokonce řekla:“Jasně, tak půjdeme na procházku a ty večer oběhni zvířata.“ Jen se mi vysmívá. Ale je pravda, že občas na procházku jde, i děti jdou s námi.

Ten jejich rotvajler už je opravdu hodně starý. Sice je pořád čilý, ale zdá se, že buď hloupne nebo je skoro hluchý. Také už se ho vůbec nebojím, zdá se, že už není proč.

Stále často hraji s Kristiánem šachy. Ten kluk není hloupý, je vidět, že se zlepšuje, mohu být právem hrdý na své schopnosti učitele. Kdyby jen dostal trochu pevnější ruku, mohlo by z něj něco být. Pro případ, že by mé dítě skutečně byla dcera, hodilo by se to. Ale to nemohu před Marcelou ani zmínit, že by se mělo něco změnit ve výchově jejích dětí...přesněji, že by je měl někdo vychovat. To, jak ona to vede, není výchova vůbec žádná.

Zrovna včera. Známý mi přivezl nějaké staré palety na topení. Dal jsem Kristiánovi štípačky a přikázal mu, ať zbaví prkna hřebíků. Ale co ten kluk dělal...vždyť je už skoro školák, měl by tedy nějakou práci zvládnout. Ale on tam jen tak posedával a pofňukával. Pak vyšla ven Marcela a když zjistila, co má Kristián přikázáno dělat, sebrala mu kleště a poslala ho pryč. A zeptala se mne, jestli jsem se nezbláznil. Nakonec vytahala hřebíky sama.

Nevím, co na tom bylo tak špatného. Když si vzpomenu, co já jsem se otci napomáhal...pro mne byl svátek, když jsem mohl jít ven s ostatními kluky. Jenom toho sena co jsem se každý rok naobracel. Ale dobře. Ať si dělá, jak umí. Ale své dítě si takhle zkazit nenechám.

12.5. ne

Dlouho jsem se nezmínil o svém zdravotním stavu. S tou mojí štítnou žlázou to sice prý je stabilizované, ale já si nemyslím, že by to všechno bylo tak jednoduché. A navíc, když teď budu mít dítě, jsem z toho trochu nervózní. Co kdyby se se mnou něco stalo? Potřeboval bych mít jistotu, že jsem určitě v pořádku. Zašel jsem tedy tento týden mimořádně na kontrolu. Vysvětlil jsem paní doktorce, že se necítím úplně nejlépe. Bývám dost unavený, což je jistě i díky mé náročné práci, ale co když to není jen proto? Také mívám často pocit, jako by mi otékala hlava. Takový tlak v celé hlavě. Ale paní doktorka mě znovu ujišťovala, že to nemůže být tím. Dokonce mi snížila dávky léku...nakonec je to možná všechno kvůli změnám v mém osobním životě. Marcela není nejsnadnější partnerka, stále mě něčím vytáčí. Občas se stane, že doslova cítím bušení srdce. Doufal jsem, že alespoň strach o mé zdraví by ji mohl někdy přesvědčit, aby se chovala lépe. Ale to bych ji nesměl znát:

Jednou, už ani nevím, co mě tak rozčililo, jsem se chytil za hrudník, kde jsem opravdu pocítil tíseň, a vykřikl jsem:“Ty mě chceš zabít! Vždyť mi úplně buší srdce! Ještě z tebe dostanu infarkt!“- ona se zarazila, chvíli na mne pobaveně koukala, a pak se zeptala: „Tobě asi nikdo neřekl, že infarkt bolí za hrudní kostí a ne za levou bradavkou, co?“

Všechno vždycky zlehčuje. Rád bych věděl, co by dělala, kdyby se se mnou opravdu něco stalo, jak by si sama poradila se třemi dětmi. Ale ji ani nenapadne, že by se mi mohlo něco stát, to je jisté. Jistě, jsem urostlý a mám sílu, to ale neznamená, že jsem zdravý. Často cítím únavu, proto také hodně odpočívám. Doma, jak jen je to možné, si lehnu na sedačku v obýváku, i televizi tak většinou sleduji. Oni stejně všichni většinou posedávají po zemi, nikomu to tedy nemůže vadit.

Ale nelíbí se mi, jak je Marcela nevšímavá k mému zdravotnímu stavu. Říkal jsem jí i o tom, jaký pociťuji tlak v hlavě, že mám pocit, že mi otéká a mám strach, abych nedostal mrtvici. Na to mi odpověděla: „Nojo, máš ztuhlý krk, měl bys trošku cvičit, jinak to nepřestane.“

- „Nepotřebuji cvičit. V krámě se nachodím dost. A jezdím na kole, pohybu mám víc než dost.“

- „V krámě ani na kole se ti krk nerozhýbe. Ale je to tvůj krk.“ řekla zase tak nezúčastněně.

Je pravda, že mě trochu masíruje. Rozmasírovává mi ramena, také ten krk, spánky a celou hlavu. Po té masáži se mi vždy uleví, ale není to trvalé. Bylo by zapotřebí, aby to Marcela dělala denně, cítím to. Jenomže to ona ne, když má chvíli volnou, raději si čte. Nevěří mi, že mi není dobře, a pokud ano, je jí to asi jedno. Nechápu, jak může být taková. Pravděpodobně si opravdu neuvědomuje, co by se mohlo stát. Ani to, jak bych jí chyběl, kdybych tu nebyl. Jak se říká:“Chytrému napověz, hloupého trkni.“ Budu ji na to muset upozornit energičtěji, není možné, aby mne považovala za zdravého člověka a kladla tak na mne nepřiměřené nároky. Já potřebuji odpočívat a šetřit se, je to má povinnost i ve vztahu k mému budoucímu dítěti.

9.6.ne

O víkendu se u nás zastavila Marcelina matka. Napadlo mne, když ohlásila svoji návštěvu, že by mi mohla pomoci přivést Marcelu k rozumu, pokud se jedná o náš spor jestli se vzít nebo ne. Když jsme po jídle seděli u kávy, postěžoval jsem si jí, že se Marcela nechce vdávat. Ani vlastně nevím, co si o tom myslela, jestli vůbec něco. Jenom divně koukala, a pak začala o něčem jiném. Co bych také mohl čekat od jakýchkoliv příbuzných Marcely. Nejspíš jsou všichni stejní, krev se nezapře. Ono je to u nich také nějaké divné. Zdenka – tedy máma Marcely – má prý teď nějaký problém se svým manželem. Vypadá to, že se rozcházejí, ale nic bližšího nevím. Jenom je vidět, že je z toho Zdenka nějaká špatná. V sobotu byly s Marcelou vzhůru dlouho do noci a ráno tam byla prázdná láhev od vodky. Nevím, co se tam dělo, šel jsem spát, nemusím být u jejich řečí – stejně bych nejspíš neměl co dodat. Podle všeho v jejich rodině jsou ty vztahy celé nějaké divné...jen si říkám, jestli jsem se přeci jen neunáhlil. Co můžu čekat od Marcely, když vím, že celá jejich rodina ani netuší, co znamená skutečný, pevný vztah? Jenomže teď už se s tím nedá nic dělat. Budu mít dítě a tím se pro mne věci změnily. Kvůli svému dítěti musím s Marcelou zůstat. Už i proto, abych svému dítěti předal nějaké hodnoty a lepší výchovu, než jakou by mu poskytla Marcela sama. To bych nemohl dopustit.

23.6.96 ne

Zítra má Marcela dělat řidičák. Opravdu si nemyslím, že by to mohla udělat. V sobotu jsem jí navrhl, abychom se šli projet, aby si před zkouškou trochu pocvičila řízení. Vypadala potěšeně a souhlasila. Ale byl jsem zděšen. Nevím, co je v té autoškole učili. Když jsem viděl, jak najíždí do zatáček...skutečně jsem se bál. Jela pomalu, to ano, ale vůbec jsem neviděl do zatáčky před námi. Pochopitelně jsem to zmínil a řekl jsem jí, ať zajede blíž ke kraji. Ona na to, že ale je u kraje, a že ona ze sedadla spolujezdce také nevidí do zatáčky, když řídím já. To mě rozčililo. Přeci jen o řízení něco vím, nejsem v tom žádný nováček, a poznám, když někdo řídí špatně. Pokoušel jsem se jí to vysvětlit, ale ona si pořád jela po svém. Znovu a znovu jsem opakoval, že takhle nás oba zabije, a že si neumím představit, co je v té autoškole učí...ona najednou zajela pravým kolem za krajnici, zastavila a vystoupila.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

„Nic. Pojď řídit.“ ona na to.

„Jak to myslíš?“

„No že už řídit nechci.“ Vystoupila a nedala mi tak jinou možnost, než abych si přesedl.

„Co se ti nelíbí?“pokračoval jsem za jízdy. „To jsem tě měl nechat jet tak, abys nás oba zabila? Jsem opravdu zvědav, jak zítra dopadneš. Chtěl jsem ti pomoct, a ty si toho ani neumíš vážit.“

„Neumím,“odpověděla. „Tak to třeba zítra neudělám, no.“

Nechápu, jak může být tak klidná. Jako by si myslela, že snad řídí dobře. Ale uvidíme, kdo z nás bude mít pravdu. A přitom ví, že je zapotřebí jezdit čistit koberce k zákazníkům, ale to ji asi také nepálí. To ji nezajímá, odkud se berou peníze, a že je pro ně zapotřebí také něco dělat...no uvidíme.

Tatínkův deník 8

4.9.po

Celý týden jsem se k psaní nedostal, žiji jako v jiném světě. Každý den chodím z práce domů, a to „domů“ má teď jiný rozměr než dříve. Marcela večer odchází do kravína, ale předtím se ještě stihneme s dětmi navečeřet a trochu si popovídat. Když Marcela odejde, někdy děti chtějí pohádku, ale už ne tolik. Jednou jsme místo toho zase hráli tu hru s kreslením. A rozhodl jsem se, že naučím Kristiána hrát šachy. Teorii už umí, ale potřebuje hrát, aby se naučil i strategii. Marcela, když jsem se ptal, jestli hraje, řekla:“Hráli jsme kdysi s bráchou. Ale já nemám ráda, že musím chtít vyhrát.“ Tomu moc dobře nerozumím. Hry jsou přece od toho, aby se vyhrávaly, ne? Ony si spíš s Jitkou vysypou na zem puzzle z neuvěřitelně mrňavých dílků, válí se po břiše, plácají o nesmyslech, a snaží se najít všechny dílky, které dají dohromady kousek oblohy. To by mne nebavilo. Začali jsme tedy s Kristiánem hrát šachy. Je jasné, že on zatím prohrává, je ještě malý a neumí to, ale já mu během hry vždycky vysvětlím, co udělal za chybu. Jistě se brzy zlepší.

Dvakrát jsem zašel na pivo, když Marcela večer odešla. Děti proti tomu nic neměly, jsou zvyklé usínat samy. Nebo si možná ještě hrály. Jsem přesvědčen, že na tom není nic špatného, aby si chlap zašel po práci na pivo. Je to jeho právo. Otec vždycky nadával, že jsem pořád v hospodě, ale to už je pryč. Jednou jsme zašli do hospody s Jirkou, koneckonců, měl jsem potřebu popovídat si o svém novém životě, a chtěl jsem se také pochlubit. Zdá se, že i Jirkovi se Marcela docela líbí...jenom se trochu bojím, aby se nelíbil příliš on jí. Ale věřím, že tohle dokážu mít do budoucna pevně pod kontrolou.

Dnes šla Jitka poprvé do školy. Večer se tedy nesl v duchu vyprávění, jaké je to ve škole. Ale vlastně jako by z toho Jitka ani nebyla moc nadšená. Nebo spíš vypadá, jako by jí to bylo skoro jedno. Na mé vyptávání odpovídala, ale řekla, že se tam asi bude nudit. Řekla doslova:“Já si čtu večer knížku, a ve slabikáři máme MÁ – MA. To bude otrava...“ Říkal jsem Marcele, že si myslím, že nebylo dobré učit Jitku číst takhle s předstihem. Jitka ani nepustila mámu ke slovu:“To mi měla vypíchnout oči? Nikdo mě nic neučil. Ale nejsem debil.“

-“Jsi debil,“ na to Marcela. „Ale obratně to maskuješ“.

Jitka se zakřenila, jako by šlo o dobrý vtip, a povídá: „Nojo, po mamince. Jenom jsem hezčí.“

-“Jen počkej, až budu mít víc peněz, nechám si na ksicht vytetovat prdel a budu taky hezká,“ na to Marcela.

-“Ty nebudeš mít víc peněz. Právě proto, že jsi debil. Jako já.“ upřesnila Jitka.

Marcela se jen uchechtla, a dál nevzrušeně myla nádobí. Nechápal jsem, co se to tady děje...ale ty dvě se zjevně moc dobře bavily. Jestli spolu takhle vtipkují...už jsem se zmínil, že k jejich vzájemnému vztahu mám jisté výhrady. Ale nechtěl jsem se hádat, tak jsem raději mlčel. Jedním jsem si jistý – ať se spolu baví jak chtějí, ale ke mně si tohle dovolit nesmí nikdo.

Raději jsem tedy změnil téma a začal jsem vyprávět, jaké to bylo, když jsem chodil do školy já. Jak jsme s kluky ve škole zlobili, i jak jsme po škole chodili hrát fotbal. Také jak jsem musel pomáhat tátovi, když se třeba sušilo seno. Nechci se chlubit, ale už v mladém věku jsem dokázal zastat pořádný kus práce. O to víc se mne teď dotýká, že to otec nikdy neuměl ocenit. Dobře mu tak, teď má co chtěl.

10.9.ne

Zas uběhl další týden. Jitka si už zvykla ve škole. Kristián je přihlášený do školky, ale moc tam nechodí. Ptal jsem se Marcely, proč ho tam nevodí pravidelně.

-“Proč?“ zeptala se. „Vždyť jsem přes den doma. Tak když se mu chce, vezmu ho tam. A když ne, může být klidně tady.“

S tím nesouhlasím, a hned jsem vysvětlil, proč:

-“Děti by si měly zvyknout na kolektiv, než půjdou do školy. Všude se o tom píše. Tady se nenaučí vycházet s dětmi. Měl by chodit do školky.“

-“Neměl,“ řekla Marcela nečekaně tvrdě. „Celý život bude něco muset. Tak proč teď?“

-“No, jak myslíš.“ Nelíbilo se mi, jak mi odsekla. „Ale pamatuj na moje slova. Jednou tě to bude mrzet.“

Na to Marcela neřekla nic. A koutkem oka jsem zaznamenal, že obě děti najednou vyběhly tiše po schodech do svého pokoje. Skoro jako by se tam tiše smály...ale nemohl jsem to s jistotou zjistit. Přesto jsem za nimi křikl: „Smějete se? Abych tam za vámi nedošel!“

Cítil jsem se divně. Marcela by mě měla podpořit, ale ona mlčela a dál míchala večeři. Najednou bylo ovzduší skoro nepřátelské. Rád bych něco řekl, ale nevěděl jsem, co. Kdyby se se mnou někdo hádal, měl bych na co zareagovat, ale takhle bych jen vykřikoval do prázdna. Pustil jsem si tedy televizi a čekal na večeři. Pak už jsme o tom nemluvili a všechno bylo zase v klidu.

Nelíbí se mi, že mi Marcela nepřenechává větší prostor, abych se uplatnil ve výchově jejích dětí. Věřím, že bych jim měl co předat. Zdá se, že jejich výchova je poněkud zanedbaná. Dovolí si, co chtějí. A nic nedělají. Neviděl jsem, že by mámě s něčím pomáhali. To nebývalo, když já jsem byl malý. Již jsem podotkl, že jsem musel tátovi pomáhat. V lese jsme stahovali větve, pomáhal jsem při sušení sena...co já se naobracel sena, to dnešní děti už neznají. A Marceliny děti nemusí dělat vlastně vůbec nic. Jen po nich chce, aby si uklidily svůj pokoj.

A stejné je to s jídlem. Nechápu, že jim tolik povoluje. Když my jsme dostali jídlo na stůl, nikoho z nás ani nenapadlo, že by si mohl dovolit vybírat si, co chce nebo nechce jíst. A museli jsme vždycky všechno sníst, otec nás učil vážit si jídla. Ale Kristián a Jitka...někdy v týdnu Marcela vařila večeři, Jitka jí nakoukla do kastrolu a řekla:“Fůůůj, rajská...“ Na to Marcela:“Tak to nejez, jsou tam rohlíky a v lednici k tomu něco najdeš.“

Zeptal jsem se:“To nemusí jíst, když jsi uvařila? Měla by jíst s námi.“

-„Proč?“

-“Proč? A proč by neměla? Když se vaří, mají to jíst všichni. Tak to u nás vždycky bylo.“

-“No, tak u nás ne. Stačilo, když jsem byla malá já. Děkuju, nechci.“

Včera si Kristián nechal naložit plný talíř, a v polovině už nemohl. Marcela jen odebrala zpět to, co bylo netknuté, a se zbytkem ho poslala, ať to dá psovi. Ten kluk vzal prostě talíř a položil ho za dveře! Olízat psovi!

-“Ty necháváš psa žrát z talíře???“ byl jsem zděšen.

-“Vždyť se to pak stejně umyje. Vy nemáte psa?“

-“Jistěže máme psa. Ale nikdy bych mu nedal olízat talíř.“

-“A ruku ti nikdy neolíznul?“

-“To jo, ale to je něco jiného.“

-“Tak sis ji potom něčím vydesinfikoval?“

-“Proč bych si desinfikoval ruku? Normálně jsem ji umyl.“

-“No, tak já ten talíř také potom normálně umyju.“

V tomhle se asi s Marcelou neshodnem. Vůbec nechce slyšet, že by mohla dělat věci jinak, lépe. Nevím, proč si musí myslet, že ona to umí s dětmi nejlépe. Já sice vlastní děti dosud nemám, ale mám tři sourozence, tak o tom také něco vím. A mohu říci, že jsme všichni slušně vychovaní. Co z těchhle dětí jednou vyroste, to jsem opravdu zvědav. A přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych s Marcelou měl vlastní dítě...nemohl bych dovolit, aby je tak kazila, jako kazí tyhle děti. Časem si o tom budeme muset vážně promluvit.

14.9.čt

Dnes jsem se v hospodě potkal s Petrem, co u něj Marcela dojí krávy. Ptal jsem se ho, jak je s ní spokojen, a on řekl, že je šikovná. A že se s ní hezky povídá. Byl jsem rád – přece jenom, když chodí do kravína, navíc k Petrovi, se kterým se dobře známe, mohu ji tak mít celkem pod kontrolou. Domluvili jsme se s Petrem, že v sobotu přijde k nám na oběd.

Po příchodu domů jsem to oznámil Marcele. Zeptala se, co má uvařit, navrhl jsem svíčkovou. Vím, že svíčkovou si dá rád každý, navíc jsem se chtěl pochlubit jejími domácími knedlíky. Petr má na mnoho věcí podobné názory jako já, jistě tedy právě tohle dokáže ocenit.

Zeptal jsem se:“Petr říkal, že prý se s tebou hezky povídá. Vy se nějak víc bavíte?“

„Bavíme?“ Marcela vypadala pobaveně. „Jo, vlastně nevím, proč tam jsem. Asi že se mu nechce nic dělat. Skoro pokaždé přijde a řeční tam až dokud neskončím. Ne tak že by mi uhnul, když nesu konev s mlíkem.“

„A o čem se tedy bavíte?“

„Říkám, že moc nebavíme. On přednáší. Už jsem honěná ve všech historických formách patriarchálních vztahů.“

„Co?“ Nelíbilo se mi, že zase použila cizí slovo. Jako by se mi vysmívala, že ona má maturitu a já ne.

Marcela se uchechtla:“No, přednáší mi, jak náležitě vzdávat úctu příslušníkům mužského pohlaví. Pravděpodobně to zahrnuje i to, že ho s tou konví musím obejít kanálkem s močůvkou.“

Nakonec to asi nemyslela zle. Ona takhle občas blbne, to už jsem si všiml. Používá cizí slova v nesmyslných spojeních a baví se tím. Vlastně tak blbne občas i s dětmi. Jenom mě rozčiluje, když Jitka a Kristián pak používají některá slova, kterým nerozumím. Ale to nesmím dát najevo. Děti si musí být vědomy, že jako starší jsem i moudřejší, nemůžu v tomhle směru dovolit, aby si myslely, že ony ví něco, co já ne.