24.8.97 ne
Je večer a Jitka s Kristiánem už jsou zase doma. V pátek si pro ně přijel jejich otec, a znovu se opakoval ten samý scénář: jen přijel, Marcela uvařila kávu, a asi půl hodiny si spolu povídali. Také se musel jít podívat na tu myš, co má Jitka ve svém pokoji...opravdu se mi nelíbí, když po mém domě chodí cizí chlap, jako by tu byl doma. Ale to se před Marcelou nesmí ani zmínit. Naštěstí brzy naložil děti a odjeli.
Uvědomil jsem si, že zítra bude Elišce půl roku. Je to zvláštní znovu si uvědomit, že už půl roku jsem otcem. Klade to na mne velkou zodpovědnost. Teď teprve musím dbát o své zdraví, když vím, že na mně závisí život mé dcery. Je pravda, že jsem doufal v syna, ale s tím se nedá nic dělat. Důležité je, že otec, zdá se, s tímhle nakonec nemá problém. Eliška je hezká, zdá se, že ho chytla za srdce. A jistě si velmi přál, aby měl vnouče právě ode mne.
Jen to všechno trvá moc dlouho - už se opravdu těším, až bude Eliška chodit a mluvit, abych s ní mohl sám chodit na procházky a povídat si s ní. Konečně tak budu moci uplatnit vlastní výchovné metody. Vážně bych nechtěl, aby z ní jednou vyrostl člověk, který si tolik neváží hodnot, jako její matka. A když pozoruji Kristiána a Jitku, občas mi přeběhne mráz po zádech při představě, že by se takhle jednou měla chovat moje dcera. Ne, moje dítě bude opravdu moje, nikým si je zkazit nenechám.
Vlastně už teď mám trochu obavy. Zdá se, jako by se Marcele dařilo Elišku zkazit i když je ještě tak malá. Právě když tu nejsou starší děti, je to mnohem více vidět. Eliška odmítá zůstat se mnou sama v jedné místnosti. Když tu jsou děti, může Marcela odejít klidně něco dělat ven, a Eliška je v klidu. Ale pokud jsem tu jen já, z nějakého důvodu to není možné. Hned v pátek, po odjezdu dětí, Marcela chtěla jít na záchod, a než odešla, odnesla Elišku do ložnice. Položila ji na zem a dala jí tam nějaké hračky. Nic jsem na to neříkal, ale po jejím odchodu jsem zašel za Eliškou. Jenomže ta, jakmile mě spatřila, začala vřískat, jako by se jí dělo jánevímco. Vrátil jsem se tedy do obýváku, ale hned,
jakmile se Marcela vrátila, obvinil jsem ji:
-"Proč učíš Elišku, aby se mě bála? Co tím chceš získat?"
Udiveně se na mě podívala a zeptala se:
-"Co ji učím? Jak si představuješ, že budu učit šestiměsíční dítě aby se někoho bálo?"
-"To nevím, ale nějak to jistě děláš. Dětí se nebojí a mne jo? Není ti to divné?"
-"Není. Ale ani mi to není příjemné. Chtěl jsi dítě, teď ho máš, a pomalu ani nevíš, jak se jmenuje. Divíš se, že se tě bojí, když jediné, co od tebe slyší je, že pořád na někoho prskáš jako vzteklý křeček? Také bych se bála..."
To mě rozčililo: "Na co si to hraješ?" vykřikl jsem. "Nikdy jsem na Elišku nekřičel. A že se tvoje děti neumí chovat, stejně jako ty, kdo vás má okřiknout, když ne já? Ale na Elišku jsem nikdy zlý nebyl, musí vědět, že proti ní nic nemám."
-"No tak bys jí to měl asi vysvětlit, zdá se, že to nechápe,"na to Marcela a šla pochovat Elišku, která mezitím už zase natahovala...snad si nemyslí, že mě bude vydírat dítětem. To by se jí líbilo, neučit Elišku plakat, kdykoliv zvýším hlas. A já abych si pak už nechal od nich líbit úplně všechno, jen proto, abych Elišku nevyděsil. Ne, jen co Eliška trochu povyroste, sám ji vysvětlím, jak se věci v téhle rodině mají.
Večer, když Eliška už spala v ložnici, rozhodl jsem se, že si s Marcelou promluvím. Když tu jsou její děti, není to snadné. Všechno slyší, a především, poslouchají. Zejména to, co pro ně není určené. Ale teď jsem se ničeho takového nemusel bát, proto jsem začal:
-"Poslyš, Marcelo, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde."
Chvíli mlčela, a pak neochotně promluvila: "Pořád jenom promlouváme. Co dál nejde?"
-"Jistěže pořád promlouváme. Protože mě neposloucháš. A já nejsem takový řečník jako ty. Vždycky všechno otočíš a já neumím tak dobře argumentovat, jako ty. Ale musíme to jednou vyřešit."
-"Co chceš zase řešit?" ...vypadala unaveně, ale na to jí neskočím.
-"Musíš se změnit. Nemůžeme takhle dál žít."
-"Jak?"
-"Vidíš, už to zase děláš. Snažíš se mě jenom zesměšnit, ale tohle není legrace. Odmítáš si mě vzít, a je ti úplně jedno, že tím Eliška je nemanželská. Jak to bude vypadat, až půjde do školy? To tě nezajímá?"
-"Zajímalo by mě to, kdyby jí to mělo nějak ublížit. Ale ublížit jí může jedině to, že ty pořád vykřikuješ, že je nemanželská. Říkala jsem ti, že se vdávat nebudu, věděl jsi to dost předem, aby ses mohl rozhodnout."
Napadla mě divná věc: "Ty to děláš kvůli bývalému manželovi, žejo? Pořád ho tajně miluješ."
-"Cože?" Najednou Marcela vypadala skoro pobaveně. "Já jsem to byla, kdo se rozváděl."
-"Jen neříkej. Myslíš si, že nevidím, jak jsi ráda, když přijede? Celá se jenjen třeseš, abyste si mohli dát spolu kafe."
-"Jasně. A když se jdeme podívat na myš, sahá mi tam na zadek. Dej pokoj..." řekla otráveně.
-"Nebuď vulgární!"vykřikl jsem. "Měla by sis uvědomit, že, i když nejsme manželé, což samo o sobě je špatné, v podstatě manželé jsme. A měla by ses podle toho chovat."
-"To znamená co?"
-"No například, že se nemáš co bavit s v podstatě cizím chlapem. A vůbec - měli byste mě všichni i s dětmi respektovat. Ale vy se chováte, jako by mi do vašich věcí nic nebylo."
-"To není pravda. Ale tobě je do našich věcí jedině to, že bychom se všichni měli chovat tak, jak ty si vymyslíš. Řekni: chtěl někdy někdo z nás, aby ty ses v něčem změnil?"
-"Proč bych já se měl měnit? Já se nepotřebuji změnit. Na mně není nic špatného. Ale podívej se na vás tři: ničeho si nevážíte, mluvíte sprostě, a teď ještě zkazíte Elišku. Čeho já jsem se to dočkal..."
- "Chudáku..." řekla Marcela sarkasticky.
-"Přestaň si ze mne dělat legraci!" vykřikl jsem. "Ať chceš nebo ne, já jsem hlavou vaší rodiny. Kde byste beze mne byli, kdybych vás neživil, no řekni. A měli byste mě respektovat, tak to vždycky bylo. Ale to nikdo z vás nedělá. Jen se mi vysmíváte, děti jsou na mne drzé a ty je klidně necháš. To ti připadá normální?"
-"Ne, to mi nepřipadá. Nepřipadá mi normální, že jsi poněkud mimo mísu. Měl sis koupit psa, jestli potřebuješ někoho, kdo se bude chovat přesně tak, jak určíš."
-"Já nepotřebuji, abyste se chovali. jak já určím!" vykřikl jsem už zoufale. Ona mě vůbec nechápe, a ani se nesnaží. "Ale jsou jisté zásady, které každý musí dodržovat. A hodnoty, kterých by si měl každý vážit."
-"Které třeba?"
-"Podívej, kolikrát už jsem ti říkal, že bys měla otci navrhnout, aby ti tykal, například."
-"Proč by mi měl tykat? Já mu také netykám..."
-"No, a to je právě to, o čem mluvím. On je o hodně starší, a už jenom proto bys k němu měla mít úctu. Monice také tyká a ona jemu ne."
-"Ať si s Monikou třeba onikají, do toho mi nic není. Já mám tvého tátu ráda, dokonce moc, ale nevidím důvod, proč bychom měli blbnout s oslovením. Takže tohle máme vyřízené...co dál?"
Vážně se mi chtělo ji uhodit. Všechno obrátí úplně naruby...
-"Jaké 'dál'? Všechno je špatně. Děti se baví s kým chtějí. Tobě se nezdá, že bys jim měla vybrat kamarády? Vždyť malé děti ještě samy neumí rozpoznat, s kým se bavit mají a s kým ne."
-"No, tak nepřipadá. To jsou jejich kamarádi, ne moji. I kdybych jim zakázala s někým se bavit, nemůžu je pořád vodit za ruku. Stejně to budou dělat a já budu akorát za blbce."
-"Za blbce jsi takhle, protože neuplatňuješ žádnou autoritu. Nebudou si tě vůbec vážit."
-"Myslíš jako že bych je měla dvakrát týdně trošku omlátit o schody, aby si mě víc vážili? Promiň, ale právě pro tohle ti do toho, co my máme mezi sebou, nic není. Jediné, co chceš, je uplatňovat sankce."
-"A kdo je má vychovat, když ne ty?"
-"Nikdo je nebude vychovávat!" vykřikla teď už naštvaně Marcela. A mírněji dodala: "Pokud se něco musí řešit, domluvíme se s nimi. Vždycky to tak fungovalo, nevím, proč by teď nemělo."
-"To je právě ten problém," řekl jsem. "Nenecháš si poradit od člověka, který to s tebou myslí dobře. Ani se Zdenou se o ničem nebavíš, a přitom je jasné, že má mnohem větší zkušenosti, než ty. Koneckonců, já jsem také starší než ty. Už jen proto by sis mě měla vážit."
-"O rok, no bezva... a máminu výchovu jsem zažila. Nic moc."
- "A další věc," řekl jsem. "Je tvojí povinností spát se mnou. Ať to vidíš jak chceš, v podstatě jsme manželé a já mám právo požadovat od tebe sex."
-"Hm...tak ho požaduj..." utrousila neochotně a začala se zvedat k odchodu.
-"Kam jdeš?" vykřikl jsem. "Ještě jsme neskončili!"
-"Pokaždé je to to samé: musíte se všichni změnit, protože já vás živím. Tak to prostě přestaň dělat, jestli ti to vadí."
Odešla někam ven, nejspíš zakouřit si. Měl jsem strašný vztek. Opravdu, kdyby mi otec nevštípil, že ženy se nebijí, neudržel bych se. Vážně nevím, co mám dělat. Chtěl jsem mít slušnou rodinu a byl jsem připraven řádně se o ni postarat. Ale tady všechno dobré padá na neúrodnou půdu.
Pocítil jsem znovu tlak v hlavě a u srdce. Jednou mě tohle zabije...
