Tatínkův deník 22

1.1.97 st

Máme tu nový rok. Rok, ve kterém se narodí moje dítě. Možná někomu připadám sentimentální, ale pro mne je to opravdu významná událost. Vždycky jsem toužil mít dítě. Jen nebylo dost příležitostí seznámit se. Bratr a sestra už děti mají, ale také jsou poněkud starší než já. Ale nic není ztraceno. Čekal jsem, až potkám ženu, která by byla dobrou partnerkou pro mne a matkou pro mé dítě, a na vesnici opravdu není moc příležitostí vybírat si. Stále si nejsem jist, jestli jsem se neunáhlil, když jsem se rozhodl mít dítě s Marcelou. Ale s tím už se nedá nic dělat. Možná jsem chtěl dítě až příliš, proto jsem poněkud slevil ze svých kritérií pro výběr partnerky – měl jsem prostě pocit, jako by mi ujížděl vlak. Teď už je to, jak je, a na mně je, abych se postaral o zázemí i dobrou výchovu svého budoucího dítěte. Věřím, že pro to mám všechny předpoklady a vše se bude vyvíjet, jak má.

Silvestr proběhl příjemně. Marcela udělala chlebíčky i něco sladkého, posedávali jsme a dívali se na televizi, děti chvíli běhaly venku. V půlnoci Marcela opět odpálila světlice, které jsem přinesl. Pak jsme šli na krátkou procházku. Šli jsme i se psem – nerozumím tomu, tenhle pes se toho silvestrovského bouchání vůbec nebojí...Marcela mi ale vysvětlila, že byl cvičený, aby se nebál střelby. Navíc už je hodně starý a dost nahluchlý.

Zítra už zase začíná běžný pracovní život. Marcela chtěla ještě zůstat s dětmi, než půjdou do školy. Stejně ale děláme inventuru, budeme tedy ve zbývajících dvou dnech a v sobotu v obchodě s Jirkou. Ale příští týden už Marcela musí do obchodu. Bude tam po novém roce docela klid, nebude to tedy nic náročného. A brzy už Marcela pracovat nebude, přinejmenším nějaký čas. Chci si tedy ještě trochu odpočinout, než bude všechno jen na mně.

19.1.1997 ne

Pomalu se blíží konec ledna, a já opravdu začínám být nervózní. Marcela už má velké břicho, a za měsíc už má termín. Opatřili jsme postýlku, Marcela koupila plínky a nějaké dětské oblečení, ale jinak vypadá, jako by ji nadcházející událost nijak příliš nevzrušovala. Chodí do obchodu jakoby nic, a když začnu o dítěti, má vždycky spoustu jiných témat k hovoru, které ji, zdá se, zajímají o mnoho víc. A pořád hodně čte. Nechápu to. Také nejsem negramotný, sám mám několik knih, které jsem četl, ale aby pořád ležela v knížkách, kdykoliv má volnou chvíli, to není normální. Ale musím uznat, že domácnost má v pořádku, nemám tedy žádný rozumný důvod, proč bych musel zakročit. Však ona brzy bude mít jiné starosti.

Domluvil jsem se se sestrou Růženkou, až Marcela zůstane doma, že nám bude dopoledne vypomáhat v obchodě. Máme pronajatý obchod v jejich domku, bude to tedy mít hned v domě, a nějaká koruna navíc jí vždycky přijde vhod. Jejich kluci už oba chodí do školy, nebude tedy pro ni problém dopoledne být v obchodě. Bude prodávat jen noviny, časopisy a cigarety, a vždycky tam někdo z nás s ní bude, abychom případně obstarali prodej elektra. Ale dopoledne většinou lidé chodí spíš pro noviny, a my s Jirkou tak budeme mít čas, abychom si udělali pořádek v papírech, vyřídili objednávky a reklamace nebo ocenili nové zboží.

Musel jsem koupit další uhlí. Je poměrně zima,  uhlí rychle mizí. Kupuji druhou jakost, je to levnější, i když Marcela říká, že to moc dehtuje a je – ani nebudu používat její výraz – prostě že to příliš zanáší komín. Minulý týden se strašně rozčilila. Byl u nás kominík – chodí sem tak dva až třikrát do roka, všem vymete komíny a v každém domě dostane nějaké peníze a většinou i skleničku. Vlastně jsme ho snad nikdy neviděli střízlivého. Marcela říká, že je to jedno, protože prý je asi takový už normálně. Možná má pravdu. Ale když minulý týden vymetl komín, stalo se něco divného. Večer v komíně chytil usazený dehet, a celý komín asi půl hodiny hořel zevnitř. Bál jsem se, pochopitelně, a přemýšlel jsem, jestli bych neměl zavolat hasiče. Ale Marcela jen řekla: „Prosím tě...říkala jsem ti, že to dehtuje. A komín je nový a zevnitř omítnutý, tak by se nemělo nic stát. Prostě to budeme hlídat a uvidíme. A toho blbce příště zabiju, až se tu ukáže...“

Nevím, proč musí pořád mluvit jako dlaždič. To bude moc pěkné, až tyhle výrazy od ní pochytí dítě. Ale když se o tom zmíním, ona jen mávne rukou:“Když se to nenaučí ode mne, naučí se to ve školce. A já budu za blbce, protože to neumím a pohoršuje mě to. Tak to bude znát předem a nebude to pak pro ně tak zajímavé.“

Alespoň mě už přestala provokovat tím, že by o dítěti mluvila jako o holce...

No a našla někde ve stodole kus nějakého železa, připevnila to na řetěz, a vyčistila komín ještě jednou, pořádně. Vybrala pak zespodu velkou hromadu zbytků. Docela jsem se bál, aby se jí něco nestalo, lezla s tím břichem nahoru na střechu po žebříku, ale ona vypadala, jako by si toho sama ani nevšimla...už aby bylo dítě na světě, nebo se zblázním.

2.2.97 ne

Tento víkend u nás strávila Zdena, máma Marcely. Děti – vlastně i Marcela, prostě všichni tři vypadali spíš neutrálně otráveně, když se ohlásila. Nerozumím tomu. Děti by přece měly být rády, že jim přijede na návštěvu babička. Stejně tak Marcela. Zdena chtěla přijet právě kvůli tomu, že Marcela bude brzy rodit, to matky dělávají. Ale Marcela, když jsem to zmínil, jenom řekla:“Nojo, ono by to docela dobře šlo i bez ní...“ Mají v té rodině divné vztahy. Já mám Zdenku docela rád. Po tom divném rozchodu s Františkem, který, podle všeho, těžce nesla, se uklidnila, a dobře si spolu rozumíme. Ale je pravda, že s Marcelou to občas zaskřípe.

Stejně tak i tenhle víkend. Zdena si prohlédla naši novou ložnici, připravenou postýlku, a zdálo se, že se jí to líbí. Ptala se Marcely, jak bude prát plínky, když nemá tekoucí vodu. Vím, dosud jsme ještě neudělali vodovod. Ale Honza mi slíbil, že mi někdy tento rok pomůže, a uděláme rozvod od studny. Zatím je třeba nosit vodu v kbelíku. Marcela ale vypadá, že jí to nevadí...dokonce, kolem vánoc zamrzla pumpa. Sice ji Marcela natírala trochu olejem, ale je to stará pumpa a asi to nestačilo. Jenomže ona si prostě přivázala kbelík na provaz a tahá vodu takhle. Vlastně jí to jde stejně rychle, jako kdyby ji pumpovala. Ale opatřili jsme starší vířivou pračku se ždímačkou, praní by tedy neměl být zas tak velký problém...vím sice, že mnozí už používají pro děti papírové plínky, připadá mi to ale dost drahé. Však se ještě uvidí.

I Marcela dává najevo, že jí to nevadí. Řekla Zdence, že plínky bude prát nejspíš dost podobně, jako pere ostatní prádlo, a že jí to ani nevadí. Prý si v kotelně, kde máme tu pračku, vždycky docela odpočine. Byl jsem rád, že si před matkou nestěžovala, nevrhalo by to na mne dobré světlo. Však všichni během příštích let uvidí, jak ten dům dám do pořádku.

Ale pak Zdenka zase začala komentovat, jak to Marcela vede s dětmi. Jako by už neměla své zkušenosti. Poukázala znovu na to, že ty děti nemají žádné povinnosti, jen si lítají venku, a že by měly také něco dělat. Viděl jsem, jak se Marcela nadechuje, a čekal jsem, co bude dál. Ona se ale docela klidně zeptala: „Co myslíš konkrétně?“

-“Třeba mýt nádobí by už Jitka klidně mohla.“

-“To by sice mohla, ale nemusela.“

-“No ale takhle si nezvykne, že musí něco dělat, vždyť je líná.“

-“Jo, myslíš, že když ji teď budu nutit mýt nádobí, že ji to pak bude hodně moc bavit? Nebo že až ho jednou bude muset začít mýt, že nebude vědět, za který konec se bere talíř? On má ale všechny konce stejné... A Kristián by mohl krmit slepice, protože nemá rád zvířata. Prosím tě, mami, nech toho.“

Zdenky se tvářila uraženě, ale to jí nebránilo, aby u večeře nezačala znovu:

-“Jak to, že děti nejedí to, co my?“

Měli jsme totiž na moji žádost palačinky se špenátem. Ale děti špenát nerady, měly je tedy namazané marmeládou.

-“Měly by jíst také špenát, když je to k večeři.“

Sám bych se Zdenou vřele souhlasil, vůbec se mi nelíbí tohle rozmazlování, ale už jsem se poučil, že to nemá cenu.

-“A myslíš, že kdyby to třeba odmítly jíst, že bych je taky měla zmlátit?“zeptala se Marcela tak jedovatě, že mi bylo jasné, že mluví o nějaké konkrétní události z dětství.

Ale Zdena si nedala pokoj:

-“Já bych se na to vykašlala, aby si na mne každý vymýšlel, co bude jíst.“

-“Tak si dej před pusu kapesník, než začneš kašlat.“ Marcela už vypadala opravdu zle. A dětem jenom jiskřily oči, zjevně se velmi dobře bavily.

Jsem rád, že už je Zdena pryč. Rád si s ní popovídám, ale takhle mám přece jenom svůj klid. Zítra je pondělí a potřebuji si také trochu odpočinout.

16.2.97 ne

Včera umřel pes. Byl už opravdu starý, a v podstatě to Marcela čekala. Ona i děti to vlastně jen konstatovali. Měli ho jistě rádi, ale protože i děti věděly od Marcely, že pravděpodobně brzy umře, nebyly z toho nijak šokované. Ale i tak mě překvapilo, že jim nevadí ani pohled na mrtvého psa. Asi jsou zvyklí, a nejspíš už viděly více mrtvých zvířat. Ale je to divné. Sedmi a osmileté děti by měly být citlivější, podle mého názoru. Pes umřel v boudě, a ony se tam prostě samy šly podívat a pohladit mu packu, která zůstala natažená hned na kraji.

Marcela se mě pak zeptala, jestli chci zavolat kafilerii, aby psa odvezli. Ale vím od známých, že to není nic levného. Řekl jsem jí to, a ona jakoby nic řekla, že nevadí, zakope psa na zahradě. To jsem ale nechtěl připustit. Přece jenom, každým dnem by měla rodit, jak chce zakopávat psa?

-“No a co chceš tedy dělat?“zeptala se.

-“Nevím. Mohl bych zavolat známému, jestli by nepřišel vykopat jámu. Já bych nemohl. Víš, že mi to nedělá dobře. A nemůžu se koukat na mrtvolu.“

-“No a kdy by ten známý přišel?“

-“To nevím. Ale vím, že tenhle víkend pomáhá někomu se dřevem.“

-“No neblbni, tak ho tu mezitím budeme vysušovat, aby se nezkazil? Hele, nemrzne, tak jdu kopat.“

Vlastně jsem nemohl nic dělat. Opravdu bych se bál jít kopat takovou jámu. Ten pes umřel vleže na boku, a jak byl ztuhlý, bylo potřeba udělat opravdu velkou jámu Navíc je to rotvajler, když ho Marcela naposledy vážila, vážil skoro šedesát kilo. A pamatuji si, když jsme před rokem přerývali záhonky, jak se mi i při tom udělalo špatně. Nevím, čím to je. Najednou jako by se mi ucpalo všechno v hlavě a nemohu dál. Marcela sice stereotypně opakuje, že pokud nebudu protahovat krk, bude se mi to stávat, a že masírovat umí, ale čarovat ne. Ano, masíruje mě, ale podle mého soudu by to bylo potřeba denně, a to ona nedělá.

Dokonce bylo potřeba rozbít boudu,aby psa dostala ven. Marcela na sebe tedy navlékla nějaké staré hadry, vzala palici a šla na to. Děti letěly nadšeně s ní. Zůstal jsem doma, opravdu bych se nemohl dívat na mrtvolu, i když je to jenom pes...

Poslouchal jsem rány ze dvora, a když pak ztichly, ještě chvíli jsem počkal a pak jsem se šel podívat ven. Bouda byla v rozvalinách a pes nikde. Zašel jsem tedy na kraj zahrady, abych aspoň z dálky zjistil, jestli je všechno v pořádku. Marcela kopala do země krumpáčem, děti pomáhaly odhazovat zem, a vedle jsem zahlédl ležet toho psa. Zavolal jsem na Marcelu:

-“Co kdyby se ti udělalo špatně?“

-“Jak špatně?“popošla kousek ke mně. „Maximálně bych mohla začít rodit, a to by se mi mimořádně líbilo.“

Vrátil jsem se tedy domů. Asi za hodinu a půl všichni přišli domů, povídali si, co kdy zažili se psem, a vypadali docela spokojeně. Marcela šla normálně vařit jídlo, ale bylo vidět, že je unavená. K večeru pak na dvě hodiny usnula. Teď už zase vypadá normálně. Snad to všechno bude bez následků. A jsem rád, že dítě už brzy přijde na svět, tahle její nezodpovědnost mě prostě ničí.

Tatínkův deník 20

24.12.1996 út

Tak, a je po Vánocích. Ale bylo to celkem příjemné, to musím uznat. Marcela s dětmi vymysleli takovou hloupost – vlastně: začalo to tím, že nám do obchodu přivezli světýlka na stromeček. Mezi nimi byl i řetěz malinkých tmavomodrých žároviček, a Marcela se do nich úplně zamilovala. Museli jsme je prostě koupit. Pak Marcela s dětmi nakoupila tmavomodré stužky, modré a stříbrné takové ty aluminiové „vlasy“, a několik pomerančů a citronů. Pak to ovoce nakrájela na plátky a s Jitkou je pomocí stužek pověsily na stromeček místo ozdob. Nakonec celý stromeček i s tím svítícím řetězem omotaly modrými a stříbrnými řetězy a posypaly těmi „vlasy“...nakonec musím uznat, že to vypadá moc hezky. My jsme byli vždy zvyklí věšet na stromeček čokoládové kolekce, ale to Marcela nechtěla, říká, že to pak všichni otrhají a stromek vypadá jako koště. Asi má pravdu...a otcův vánoční stromek už druhý rok nemůžu vidět. Nikdy nebyl moc hezký, ale trochu se mi po tom stýská. Doufám, že příští rok už to bude jiné.

Den proběhl příjemně. Marcela se dost motala v kuchyni, aby udělala k jídlu všechno, co jsem chtěl – vánočky už pekla o víkendu, ty byly skoro snědené, a ze zbytku pak na Boží Hod slíbila upéct žemlovku. Ale musela dodělat kapra načerno, také smaženého, dětem řízky – stále nechápu, proč by nemohly jíst rybu stejně jako já. Aspoň že jich udělala víc, abych si i já mohl vzít. A dopoledne upekla ještě jablečný závin. To jsme sice my na Štědrý den nemívali, ale mám závin rád a mohli jsme ho jíst s dětmi během dne. Když jsme se na něj, ještě teplý, vrhli, Marcela nás popíchla:“Ale neuvidíte zlaté prasátko...“

Jitka, vždy připravená chytit se jejích hloupostí, se zakřenila a přidala se:

-„Ani Ježíška neuvidíme. Kdybychom na něj čekali, mohla sis klidně ušetřit to vaření, protože by žádný vánoce nebyly.“

Marcela byla, zdá se, v dobré náladě:“A ty si myslíš, že takhle nějaký vánoce budou, jo?“

-“Hehe, no jasně. Protože bys brečela, kdybys nám nemohla dát dárečky.“

-“Nebrečela, přála bych vám to, hajzlíci. Jenomže byste mě zabili.“

-“No,s tím počítej. Hodně surově.“

-“Áááách...“vzdychla Marcela. „Já jsem to věděla, že jsem si radši měla pořídit perskou kočku než tohle...teď bych ji aspoň mohla hodit pod traktor a prošlo by mi to.“

-“My tě taky máme rádi, maminko.“usmála se Jitka.

-“No, to jsem dopadla.“ na to Marcela, a děti se jen spokojeně šklebily.

Snad si na ty jejich dialogy jednou zvyknu. Pořád mi připadá úplně šílené, aby se takhle bavily matka s dětmi. Ale jim to, zdá se, vyhovuje, a nevidí na tom nic špatného. Ještě že ke mně se děti chovají poměrně zdvořile. Tohle bych nestrpěl, a ony to dobře vědí.

Večer jsme se všichni převlékli do svátečního – děti i Marcela se sice netvářili nadšeně, ale jsou věci, ze kterých neslevím, a oni to, zdá se, pochopili. Po večeři se rozbalovaly dárky – děti se střídaly v jejich vybírání z pod stromečku a přidělování tomu, komu patřily. A zase tu bylo něco jinak než v normálních rodinách. Marcela dostala od dětí nějakou propisku, což by bylo celkem v pořádku. Ale ta byla celá zamotaná do velké koule toaletního papíru...Kristián zase dostal novou bundu, ale než si ji mohl vyzkoušet, musel absolvovat cestu všemi kapsami. U bundy totiž byl dopis, oznamující mu, že než si bundu oblékne, musí otevřít levou dolní kapsu. Tam byl malý dáreček a lístek, kam se má teď podívat. Nakonec to celé zabralo asi čtvrt hodiny, což mě, pravda, moc nebavilo, ale Kristián se zdál být nadšený.

Jsem zvyklý, že Štědrý večer má určitou důstojnost, a jejich blbosti, i když musím přiznat, že některé docela zábavné, ji v mých očích poněkud narušují.

Sám jsem nevěděl, co dát Marcele k Vánocům, a ani jsem se jí nemohl zeptat, co by chtěla. Na každou otázku stereotypně odpovídala...“Já nevím, asi nic...“ Ptal jsem se tedy dětí, a ty mi bez váhání poradily:“Dej jí kladivo a hřebíky, uvidíš, že bude nadšená.“

Připadalo mi to jako úplná hloupost. Kladivo a hřebíky pod stromečkem? Nakonec jsem tedy přece jen koupil dvě krabice s hřebíky...připadal jsem si jako cvok. Ale Marcela skutečně nadšeně vypískla: „Jééé!!! Sedmičky už mi došly, díky!“

Z obchodu jsem jí vzal Panorama křížovek, občas si to kupuje, a ve volných chvílích vždycky luští nějaké dokreslovačky nebo co, ani tomu nerozumím. Ale i z toho měla velkou radost.

Já jsem dostal opravdu hezkou mikinu a nějaké poměrně luxusní prádlo. V rukávu mikiny byl zastrčený lovecký salám. A pak několik dárků – nakonec uznávám, že občas mají dobré nápady – jednotlivé ponožky. V každé byl nacpaný jeden malý dárek. A v jedné dokonce parfém. Opravdu mě to potěšilo. Nakonec je vidět, že si mě Marcela váží a umí ocenit všechno, co pro ně dělám.

Pak jsme si sedli ke stolu s cukrovím a děti si hrály s novými hračkami. Rád bych, abychom si zase zahráli nějaké hry, ale raději jsem to ani nenavrhoval. Po předchozích zkušenostech vím, že by to nemuselo dopadnout dobře. Oni vždycky jen vymýšlí blbosti, a nechci se na Štědrý den s nimi hádat. Ani šachy s Kristiánem už nehraji. Když mě tehdy porazil – ovšemže to bylo pouhou náhodou, viděl jsem, jakou má škodolibou radost. Tohle nesnesu.

Pustili jsme si tedy nějaký film, Marcela se zabrala do nového luštění...zbytek večera proběhl příjemně. Kolem deváté jsme ještě šli na krátkou procházku po vsi. Mám rád tuhle vánoční atmosféru a byl jsem rád, že Marcela ani děti nic nenamítali a ochotně šli se mnou. Ovšemže se zase klouzali a dělali blbosti, všichni i se psem, ale ani mi to vlastně nevadilo.

Děti už spí, a Marcela usnula v obýváku na zemi. Když vidím, jak už má docela velké břicho, překvapuje mě, že je pořád tak pohyblivá. Já mám břicho jen trochu, a občas mi dělá problémy ohnout se přes něj nebo zaujmout nějakou náročnější polohu. Marcela jako by o něm ani nevěděla. A usnout na zemi – to bych asi ani nedokázal, vzbudil bych se pak celý bolavý. Ale nechám ji, jistě je po celém dni také unavená, a půjdu spát.