Tatínkův deník 8

4.9.po

Celý týden jsem se k psaní nedostal, žiji jako v jiném světě. Každý den chodím z práce domů, a to „domů“ má teď jiný rozměr než dříve. Marcela večer odchází do kravína, ale předtím se ještě stihneme s dětmi navečeřet a trochu si popovídat. Když Marcela odejde, někdy děti chtějí pohádku, ale už ne tolik. Jednou jsme místo toho zase hráli tu hru s kreslením. A rozhodl jsem se, že naučím Kristiána hrát šachy. Teorii už umí, ale potřebuje hrát, aby se naučil i strategii. Marcela, když jsem se ptal, jestli hraje, řekla:“Hráli jsme kdysi s bráchou. Ale já nemám ráda, že musím chtít vyhrát.“ Tomu moc dobře nerozumím. Hry jsou přece od toho, aby se vyhrávaly, ne? Ony si spíš s Jitkou vysypou na zem puzzle z neuvěřitelně mrňavých dílků, válí se po břiše, plácají o nesmyslech, a snaží se najít všechny dílky, které dají dohromady kousek oblohy. To by mne nebavilo. Začali jsme tedy s Kristiánem hrát šachy. Je jasné, že on zatím prohrává, je ještě malý a neumí to, ale já mu během hry vždycky vysvětlím, co udělal za chybu. Jistě se brzy zlepší.

Dvakrát jsem zašel na pivo, když Marcela večer odešla. Děti proti tomu nic neměly, jsou zvyklé usínat samy. Nebo si možná ještě hrály. Jsem přesvědčen, že na tom není nic špatného, aby si chlap zašel po práci na pivo. Je to jeho právo. Otec vždycky nadával, že jsem pořád v hospodě, ale to už je pryč. Jednou jsme zašli do hospody s Jirkou, koneckonců, měl jsem potřebu popovídat si o svém novém životě, a chtěl jsem se také pochlubit. Zdá se, že i Jirkovi se Marcela docela líbí...jenom se trochu bojím, aby se nelíbil příliš on jí. Ale věřím, že tohle dokážu mít do budoucna pevně pod kontrolou.

Dnes šla Jitka poprvé do školy. Večer se tedy nesl v duchu vyprávění, jaké je to ve škole. Ale vlastně jako by z toho Jitka ani nebyla moc nadšená. Nebo spíš vypadá, jako by jí to bylo skoro jedno. Na mé vyptávání odpovídala, ale řekla, že se tam asi bude nudit. Řekla doslova:“Já si čtu večer knížku, a ve slabikáři máme MÁ – MA. To bude otrava...“ Říkal jsem Marcele, že si myslím, že nebylo dobré učit Jitku číst takhle s předstihem. Jitka ani nepustila mámu ke slovu:“To mi měla vypíchnout oči? Nikdo mě nic neučil. Ale nejsem debil.“

-“Jsi debil,“ na to Marcela. „Ale obratně to maskuješ“.

Jitka se zakřenila, jako by šlo o dobrý vtip, a povídá: „Nojo, po mamince. Jenom jsem hezčí.“

-“Jen počkej, až budu mít víc peněz, nechám si na ksicht vytetovat prdel a budu taky hezká,“ na to Marcela.

-“Ty nebudeš mít víc peněz. Právě proto, že jsi debil. Jako já.“ upřesnila Jitka.

Marcela se jen uchechtla, a dál nevzrušeně myla nádobí. Nechápal jsem, co se to tady děje...ale ty dvě se zjevně moc dobře bavily. Jestli spolu takhle vtipkují...už jsem se zmínil, že k jejich vzájemnému vztahu mám jisté výhrady. Ale nechtěl jsem se hádat, tak jsem raději mlčel. Jedním jsem si jistý – ať se spolu baví jak chtějí, ale ke mně si tohle dovolit nesmí nikdo.

Raději jsem tedy změnil téma a začal jsem vyprávět, jaké to bylo, když jsem chodil do školy já. Jak jsme s kluky ve škole zlobili, i jak jsme po škole chodili hrát fotbal. Také jak jsem musel pomáhat tátovi, když se třeba sušilo seno. Nechci se chlubit, ale už v mladém věku jsem dokázal zastat pořádný kus práce. O to víc se mne teď dotýká, že to otec nikdy neuměl ocenit. Dobře mu tak, teď má co chtěl.

10.9.ne

Zas uběhl další týden. Jitka si už zvykla ve škole. Kristián je přihlášený do školky, ale moc tam nechodí. Ptal jsem se Marcely, proč ho tam nevodí pravidelně.

-“Proč?“ zeptala se. „Vždyť jsem přes den doma. Tak když se mu chce, vezmu ho tam. A když ne, může být klidně tady.“

S tím nesouhlasím, a hned jsem vysvětlil, proč:

-“Děti by si měly zvyknout na kolektiv, než půjdou do školy. Všude se o tom píše. Tady se nenaučí vycházet s dětmi. Měl by chodit do školky.“

-“Neměl,“ řekla Marcela nečekaně tvrdě. „Celý život bude něco muset. Tak proč teď?“

-“No, jak myslíš.“ Nelíbilo se mi, jak mi odsekla. „Ale pamatuj na moje slova. Jednou tě to bude mrzet.“

Na to Marcela neřekla nic. A koutkem oka jsem zaznamenal, že obě děti najednou vyběhly tiše po schodech do svého pokoje. Skoro jako by se tam tiše smály...ale nemohl jsem to s jistotou zjistit. Přesto jsem za nimi křikl: „Smějete se? Abych tam za vámi nedošel!“

Cítil jsem se divně. Marcela by mě měla podpořit, ale ona mlčela a dál míchala večeři. Najednou bylo ovzduší skoro nepřátelské. Rád bych něco řekl, ale nevěděl jsem, co. Kdyby se se mnou někdo hádal, měl bych na co zareagovat, ale takhle bych jen vykřikoval do prázdna. Pustil jsem si tedy televizi a čekal na večeři. Pak už jsme o tom nemluvili a všechno bylo zase v klidu.

Nelíbí se mi, že mi Marcela nepřenechává větší prostor, abych se uplatnil ve výchově jejích dětí. Věřím, že bych jim měl co předat. Zdá se, že jejich výchova je poněkud zanedbaná. Dovolí si, co chtějí. A nic nedělají. Neviděl jsem, že by mámě s něčím pomáhali. To nebývalo, když já jsem byl malý. Již jsem podotkl, že jsem musel tátovi pomáhat. V lese jsme stahovali větve, pomáhal jsem při sušení sena...co já se naobracel sena, to dnešní děti už neznají. A Marceliny děti nemusí dělat vlastně vůbec nic. Jen po nich chce, aby si uklidily svůj pokoj.

A stejné je to s jídlem. Nechápu, že jim tolik povoluje. Když my jsme dostali jídlo na stůl, nikoho z nás ani nenapadlo, že by si mohl dovolit vybírat si, co chce nebo nechce jíst. A museli jsme vždycky všechno sníst, otec nás učil vážit si jídla. Ale Kristián a Jitka...někdy v týdnu Marcela vařila večeři, Jitka jí nakoukla do kastrolu a řekla:“Fůůůj, rajská...“ Na to Marcela:“Tak to nejez, jsou tam rohlíky a v lednici k tomu něco najdeš.“

Zeptal jsem se:“To nemusí jíst, když jsi uvařila? Měla by jíst s námi.“

-„Proč?“

-“Proč? A proč by neměla? Když se vaří, mají to jíst všichni. Tak to u nás vždycky bylo.“

-“No, tak u nás ne. Stačilo, když jsem byla malá já. Děkuju, nechci.“

Včera si Kristián nechal naložit plný talíř, a v polovině už nemohl. Marcela jen odebrala zpět to, co bylo netknuté, a se zbytkem ho poslala, ať to dá psovi. Ten kluk vzal prostě talíř a položil ho za dveře! Olízat psovi!

-“Ty necháváš psa žrát z talíře???“ byl jsem zděšen.

-“Vždyť se to pak stejně umyje. Vy nemáte psa?“

-“Jistěže máme psa. Ale nikdy bych mu nedal olízat talíř.“

-“A ruku ti nikdy neolíznul?“

-“To jo, ale to je něco jiného.“

-“Tak sis ji potom něčím vydesinfikoval?“

-“Proč bych si desinfikoval ruku? Normálně jsem ji umyl.“

-“No, tak já ten talíř také potom normálně umyju.“

V tomhle se asi s Marcelou neshodnem. Vůbec nechce slyšet, že by mohla dělat věci jinak, lépe. Nevím, proč si musí myslet, že ona to umí s dětmi nejlépe. Já sice vlastní děti dosud nemám, ale mám tři sourozence, tak o tom také něco vím. A mohu říci, že jsme všichni slušně vychovaní. Co z těchhle dětí jednou vyroste, to jsem opravdu zvědav. A přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych s Marcelou měl vlastní dítě...nemohl bych dovolit, aby je tak kazila, jako kazí tyhle děti. Časem si o tom budeme muset vážně promluvit.

14.9.čt

Dnes jsem se v hospodě potkal s Petrem, co u něj Marcela dojí krávy. Ptal jsem se ho, jak je s ní spokojen, a on řekl, že je šikovná. A že se s ní hezky povídá. Byl jsem rád – přece jenom, když chodí do kravína, navíc k Petrovi, se kterým se dobře známe, mohu ji tak mít celkem pod kontrolou. Domluvili jsme se s Petrem, že v sobotu přijde k nám na oběd.

Po příchodu domů jsem to oznámil Marcele. Zeptala se, co má uvařit, navrhl jsem svíčkovou. Vím, že svíčkovou si dá rád každý, navíc jsem se chtěl pochlubit jejími domácími knedlíky. Petr má na mnoho věcí podobné názory jako já, jistě tedy právě tohle dokáže ocenit.

Zeptal jsem se:“Petr říkal, že prý se s tebou hezky povídá. Vy se nějak víc bavíte?“

„Bavíme?“ Marcela vypadala pobaveně. „Jo, vlastně nevím, proč tam jsem. Asi že se mu nechce nic dělat. Skoro pokaždé přijde a řeční tam až dokud neskončím. Ne tak že by mi uhnul, když nesu konev s mlíkem.“

„A o čem se tedy bavíte?“

„Říkám, že moc nebavíme. On přednáší. Už jsem honěná ve všech historických formách patriarchálních vztahů.“

„Co?“ Nelíbilo se mi, že zase použila cizí slovo. Jako by se mi vysmívala, že ona má maturitu a já ne.

Marcela se uchechtla:“No, přednáší mi, jak náležitě vzdávat úctu příslušníkům mužského pohlaví. Pravděpodobně to zahrnuje i to, že ho s tou konví musím obejít kanálkem s močůvkou.“

Nakonec to asi nemyslela zle. Ona takhle občas blbne, to už jsem si všiml. Používá cizí slova v nesmyslných spojeních a baví se tím. Vlastně tak blbne občas i s dětmi. Jenom mě rozčiluje, když Jitka a Kristián pak používají některá slova, kterým nerozumím. Ale to nesmím dát najevo. Děti si musí být vědomy, že jako starší jsem i moudřejší, nemůžu v tomhle směru dovolit, aby si myslely, že ony ví něco, co já ne.

Tatínkův deník 7

25.8.pá

Dnes píši jen stručně, ale zaznamenat to musím. Balím. Včera jsem byl zase u Marcely a děti zopakovaly svůj trik s pohádkou. Nějak už se to rozumělo samosebou. Večer, když se Marcela vrátila, už jsem to nevydržel a zeptal se:

-„Myslíš, že bych měl s vámi bydlet?“

-“To ale musíš vědět ty. Já ti do toho nechci mluvit. Máš strach z otce, a nechci, abys ho měl kvůli mně.“

-“Opakuji ti, že nemám strach!“ vykřikl jsem. „Ale nikdy mě nenapadlo, že bych se s ním měl rozejít takovým způsobem.“

-“No tak právě proto ti nemůžu poradit. Jestli chceš, tak si přivez věci. Ale ty musíš vědět, jestli chceš.“

Nakonec jsme se domluvili, že ji dnes večer vyzvednu po práci a vezmu ssebou všechny své věci. Teď balím a mám rozporuplné pocity. Rozhlížím se po svém domku, přece jenom, už tu pár let bydlím, nemohu se ubránit určité nostalgii.

Je večer a Marcela odešla ještě někam ven. Když jsem ještě balil, přišel najednou otec. Nemá ve zvyku klepat, prostě otevřel dveře. Na prahu se zarazil, vyvalil oči a štěkl na mne: „Tak přece jdeš k té kurvě?!“

-“Marcela není žádná kurva!“křikl jsem zase já.

-“Tohle je tvoje vděčnost za všechno, co jsem pro tebe udělal? Tak jdi, ale už mi sem nechoď. Však ona s tebou stejně nevydrží. Vždycky jsi byl k ničemu, to nevydrží žádná ženská.“

Práskl dveřmi a odešel.

Třásly se mi ruce, když jsem dobaloval zbytky svých věcí. Věděl jsem, že to s otcem nebude snadné, ale mohlo to počkat, až se u Marcely zabydlím. Vlastně jsem doufal, že to zjistí, až budu pryč. Věděl jsem, že se mnou stejně přestane mluvit, vyhnul bych se tak jakékoliv konfrontaci. Ale na druhou stranu se mi ulevilo. Alespoň to mám za sebou. A vlastně mě zbavil poslední nejistoty – teď už nemůžu couvnout.

Marcela se vrací, budu psát zase později, ještě toho mám hodně na srdci.

26.8.so

Marcela vaří oběd, mám tedy chvíli čas na psaní. Dopoledne jsme byli ve městě – Jitka jde do první třídy, Marcela jí chtěla koupit školní brašnu a nějaké drobnosti. Vybírali jsme školní potřeby, i nějaké oblečení, nakonec děti dostaly zmrzlinu. Líbilo se mi to. Jako bychom byli skutečný rodina. Dokonce prodavačka, když podávala Jitce brašnu, zeptala se:“Uneseš to sama, nebo ti to má vzít táta?“ Tohle jsou pro mne nové zkušenosti, a líbí se mi to. Představuji si, jaké to bude, až budu takhle vypravovat do školy své dítě...

Včera večer jsem vyprávěl Marcele o incidentu s otcem. Podivila se:“On o tom nevěděl?“

-“Nevěděl. Nechtěl jsem mu to říkat předem, aby zase neřval.“

-“Aha“...ale zněl v tom nesouhlas.

-“Myslíš, že jsem to udělal špatně?“zeptal jsem se.

-“Špatně asi ne, prostě jsi to udělal jak jsi to udělal. Já bych to udělala jinak, ale na tom nezáleží. Ale jsem ráda, že o tom ví.“

Tím náš rozhovor o tom skončil. Rád bych ještě něco dodal, pořád mám podezření, že si Marcela myslí kdovíjak se otce nebojím, a rád bych ji přesvědčil, že to tak není. Ale nevěděl jsem, co říci, a ona už změnila téma.

Těším se na večer. Marcela dnes nejde do kravína, budeme tedy doma všichni.

28.8.po

Píšu v obchodě, teď dopoledne nechodí moc zákazníků.

Víkend proběhl příjemně. V sobotu večer jsme hráli s dětmi nějaké hry, já jsem navrhl soutěž v kreslení. Jeden vždycky určil, co všichni musí nakreslit, a pak jsme to všichni společně posoudili a přidělili každému počet bodů. Rád kreslím a jsem přesvědčen, že docela dobře. Zejména umím kreslit technické věci. Zadával jsem proto úkoly jako motorku, dům a podobně. Nasbíral jsem tím nejvíce bodů ze všech.

V neděli dopoledne jsem se byl poprvé pořádně podívat na zvířata. Marcela mě varovala, abych se držel za ní, když jsme šli na zahradu, prý kvůli koze. A doporučila mi, abych si vzal do ruky klacek kvůli husám. Pousmál jsem se, že jsem přece z vesnice a zvířat se nebojím. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem si ten klacek vzal. Husy se rozeběhly Marcelu přivítat a nadělaly spoustu křiku kvůli nevítanému vetřelci. Pak se ale uklidnily a vrátily se k vaničce s vodou, kam jim Marcela napouštěla čistou.

I s kozou měla nakonec pravdu. Jsem zvyklý vídat malé české kozy, ale tohle je Sánská. Je velká skoro jako menší jalovice, a Marcela mě varovala, že z nějakého důvodu si dělá legraci z chlapů. Nevím, jestli je to legrační...jak mě uviděla, hned se vztyčila na zadní a chystala se mě potrkat. Nevěděl jsem, co mám dělat, připadalo mi nedůstojné pokusit se utéct, ale Marcela ji chytla za obojek, chvíli ji drbala za uchem, strčila jí do huby piškot, a koza si mne přestala skoro všímat. Občas se na mne sice otočila, jako jestli tam pořád jsem, ale Marcela na ni vždy promluvila a ona se zas uklidnila. Vlastně se chovala jako pes.

Pes. To je další kapitola. Nevím, co to má Marcela za zálibu, že její zvířata musí být vždycky větší než ona. Mají rotvajlera. Pes jako kráva. Nejdříve jsem se ho bál, ale pak jsem zjistil, že strašidelně jenom vypadá. Také už je dost starý. Ale nechtěl bych, aby mě takové zvíře kouslo, když vidím tu tlamu. Miluje rohlíky, a když jeden dostane, zmizí v něm ani nevím jak. Ale je legrační. Když jsme šli ke zvířatům, běhali po zahradě s jednou ovečkou a trkali se navzájem do zadku.

Měl bych své výhrady k tomu, jak přátelsky se Marcela chová ke svým zvířatům – spíš jako by to byli kamarádi. Jsem z vesnice, a takovéhle jednání se zvířaty se tu nevidí. Zvířata jsou tu pro užitek, ne aby si z nich člověk dělal kamarády. Ale ona si s nimi povídá, koza škemrá o cigarety a piškoty, prase se dožaduje rohlíku, a slepice se jí otírají o nohy jako kočky. A krocan...i z toho jsem měl napřed strach. Obrovské zvíře...Marcela říkala, že toho nebude zabíjet, protože Honzíka nejde sežrat. Nechává si jej jako maskota. Chodil kolem nás, hlavu celou fialovou, brblal to své „hudryhudry“a Marcela – připadal jsem si jako pitomec – povídala:“No ty jsi ale krááásný Honzík, ukaž...“ A krocan byl štěstím bez sebe, asi že je tak moc krásný – nevím, jestli jí rozuměl, ale předváděl se čím dál víc.

Vlastně je to legrační. Asi si budu muset zvyknout, že v některých věcech je Marcela trochu praštěná. Ale pokud půjde jenom o to, že se kamarádí s krocanem, nevadí mi to.

Po prvním víkendu stráveném v mé nové rodině jsem spokojen. Nemohu sice vědět, jak se věci budou dále vyvíjet, ale zatím se cítím ve své nové roli dobře. A mohu konstatovat, pokud jde o kuchyň, že Marcela dobře vaří. Také ráda peče, v podstatě skoro pořád je doma něco k zakousnutí. To se mi líbí.

Tatínkův deník 5

5.8.so

Dnes jsme šli opět s Marcelou a s dětmi na procházku. Přinesl jsem dětem pomeranč; zdvořile sice poděkovaly, ale strčily jej mámě aby jej nesla a běhaly dál okolo nás. Myslím, že by si mohly více vážit dárku ode mne. Po chvíli jsem navrhl, abychom se zase sešli večer v hospodě. Marcela ale řekla, že teď už nemůže prosedět v hospodě celý večer...vlastně jsem to čekal. Nevím, co by ode mne chtěla, snad chodit s dětmi neustále na procházky? Já přes den pracuji, večer bývám unaven a potřebuji si odpočinout. Řekl jsem jí to a ona odpověděla:“Jestli musíš do hospody, tak běž, ale sám. Můžeš klidně přijít k nám, kdybys chtěl, ale v hospodě s tebou sedět nemůžu.“

Vážně jsem si nebyl jist, co to má znamenat. Na jednu stranu to vypadalo, že se nechce nechat mnou nijak omezovat, na druhé straně to mohl být i náznak, že by jí nebylo proti mysli společné soužití... nechal jsem tedy tuto otázku zatím otevřenou a až když jsme se rozcházeli, navrhl jsem, že bych se večer stavil. Marcela i děti souhlasili – vlastně nechápu, proč by děti měly mít právo souhlasit nebo nesouhlasit, ale nechtěl jsem tuto otázku v té chvíli rozebírat. Ještě na rozloučenou Marcela zmínila, že bude vařit večeři.

Teď sedím doma, a přemýšlím, jak to všechno chápat, a co z toho pro mne vyplývá. Přijít k Marcele domů už se zdá být poněkud zavazující, také mě jistě uvidí sousedé. Nebylo by dobře, aby poté náš vztah nějak hloupě skončil, jak by se na mne pak dívali...ale vše se zdá vyvíjet celkem dobře, mám důvod být spokojen.

6.8.ne

Právě jsem se vrátil domů. Včerejší večer probíhal hezky, najedli jsme se s dětmi a ony si pak po chvíli odešly hrát do svého pokoje. Večer byl příjemný, i Marcela byla uvolněná a nevyvstalo mezi námi nic, co by mě zarazilo a bylo potřeba řešit. Popustil jsem trochu uzdu své romantické povaze a představoval si, jak by to vypadalo, kdybych se sem takhle vracel každý večer. Nebyla to špatná představa, ten pocit, že na vás doma někdo čeká, má připravenou večeři a vy můžete odpočívat v kruhu rodiny...nakonec jsem přespal. I ráno a dopoledne bylo příjemné, ale pak jsem již musel domů, abych se převlékl a zařídil několik věcí. Domluvili jsme se, že odpoledne zajdeme na chvíli do hospody.

Jenomže jak jsem přišel domů, byl oheň na střeše. Otec, pochopitelně, zaznamenal, že jsem nespal doma, a pochopitelně i věděl, kde že jsem to spal. Opakoval všechny dávno ohrané nadávky, jako obvykle křičel, že jsem nikdy nebyl k ničemu, a teď se ještě budu tahat s kurvou, a čeho se to na mně dočkal...chtěl jsem mu původně pomoci s nějakou prací na zahradě, ale po tom, co jsem si musel vyslechnout, jsem ztratil chuť cokoliv dělat. Sedím nyní ve svém domku a přemýšlím, jestli by nebylo nejlepší rovnou se odstěhovat, Je vidět, že takhle ke smíru nikdy nedojdeme. Jenomže tak jsem nebyl vychován a takový prostě nejsem. Vždy jsem měl úctu ke starším a zejména k rodičům, nemohu otce jen tak opustit. Ačkoliv je na tom dosud zdravotně velmi dobře, potřebuje moji pomoc. Nevím, co mám dělat. Teď už ani vztah s Marcelou nezatajím, všichni již o tom vědí, a kdyby to teď skončilo, stal bych se terčem posměchu. Otec by měl jistě škodolibou radost, kdyby věděl, v jakém jsem kvůli němu rozpoložení...zkusím o tom promluvit s Marcelou, jí se to přece také týká.

8.8.út

Včera jsem po práci nejel domů, nechtělo se mi. Bylo mi jasné, že by otec zase pokračoval v našem sporu. Zajel jsem tedy přímo k Marcele domů. Vypadala potěšeně, dokonce i děti. Přinesl jsem jim nějakou sušenku, a vypadaly mnohem nadšeněji, než když posledně dostaly pomeranč.

Když pak šly děti spát, svěřil jsem se Marcele konečně s tím, jaké mám potíže s otcem. Zeptala se:

-“A co chceš ty?“

-“Já? Nejradši bych, aby se otec uklidnil.“

-“No dobře, ale to víš, že neudělá. Tak co chceš, když se neuklidní?“

-“To nevím.“

-“A kdo to má vědět? Potřebuješ za každou cenu být zadobře s tátou?“

-“Kdo by nechtěl být zadobře s vlastním otcem? Jistěže s ním chci být zadobře.“

-“Tak ale musíš zůstat sám, nebo si vzít někoho, koho on ti najde.“

-“Nevezmu si nikdy nikoho, koho by mi našel. Nedovolím mu, aby mi takhle řídil život.“

-“Tak chceš zůstat sám?“

-“To nechci, a nezůstanu.“

-“Dobře. A má to jiné řešení?“

-“Asi ne. Pokud od něj nechci odejít jako brácha.“

-“No...a?“

-“Musel bych se od něj odstěhovat a vím, že on by se mnou pak už nemluvil. Znám ho.“

-“Teď s tebou taky nemluví.“

-“Teď je ale jenom uražený. Když odejdu úplně, bude to něco jiného.“

Nato Marcela vstala a řekla: „Myslím, že bys sem měl přestat chodit. Nebudeš celou dobu dělat nic jiného, než že si budeš vyčítat, že bys sem neměl chodit. Je jedno, jestli je to proto, že bys nepřežil, kdyby s tebou táta nemluvil, nebo proto, že se ho bojíš. Nakonec to vyjde nastejno. Měl bys být doma a nescházet se s nikým, koho táta neschvaluje.“

Rozčililo mě to. Vůbec nic nepochopila. „Já se ho nebojím!“ vykřikl jsem. „Ale uvaž, že jsme na vesnici. Tady každý o každém všechno ví. A tohle se tu prostě nedělá.“

-“Aha,“ řekla. „Proč to teda děláš?“

Začal jsem dostávat vztek. Je opravdu tak tupá, že ji nenapadne nabídnout mi, abych se přistěhoval? Nechtěl jsem to udělat sám. Jednou by se to mohlo proti mně obrátit. Moc dobře znám lidi, ženy zejména. Není dobře dávat jim do ruky takovou zbraň proti sobě.

-“Tobě by nevadilo, kdybychom měli dítě, které by bylo bez dědy?“zeptal jsem se.

-“Proč? Spousta dětí nemá dědu. Taky by bylo bez babičky. Moje máma taky nestojí za moc.“

-“Jak to mluvíš o svojí mámě? Já bych byl vděčný, kdybych mámu měl.“

-“No, třeba jsi na tom vlastně líp.“

-“Jak jen můžeš být tak cynická? Tobě by nevadilo, kdyby s tebou tvoje máma přestala mluvit? Úplně?“

-“Tak asi jsem cynická. Nevadilo. Protože když mluví, bylo by někdy lepší, kdyby nemluvila. Hele, Láďo, já mám svoje děti. Nevím, co by se muselo stát, abych s nimi někdy přestala mluvit. Ale jestli se mnou mluví máma, nebo sousedka, nebo třeba prezident republiky, to je mi fakt úplně jedno. Jestli ty s tím máš problém, měl by ses zařídit tak, abys problém neměl.“

-“Jenomže to teď už nejde, nechápeš to?“

-“No když tě to baví...“

-“Nebaví. Jak by mě to mohlo bavit, nevíš?“

-“Nevím. Ale děláš si problémy, které bys mít nemusel. Tak tě to musí bavit, jinak to nechápu.“

Původně jsem myslel, že u Marcely zase přespím, ale teď jsem se rozhodl, že pojedu domů. Měla by si uvědomit, že si ze mne nemůže dělat legraci. Protože to, co říkala, bylo přesně to: dělala si ze mne legraci. Dotklo se mne to. Vůbec nechápe, jak je tahle otázka pro mne důležitá. Co je na tom k nepochopení? Jestli jejich rodinné vztahy jsou tak špatné, že jí na příbuzných nezáleží, její věc. My jsme vždy byli soudržná rodina, dodnes se pravidelně scházíme. Neumím si představit, že bych propříště měl na našich rodinných setkáních chybět. A ještě ke všemu – mít doma ženu, která by mě v takovém případě ani nechápala a nepodpořila...trochu silná káva.

Nechám si všechno ještě projít hlavou.

11.8.pá

Už jsem za Marcelou nešel. Opravdu mě naštvalo, jak se mnou v úterý jednala. Tohle by si ke mně neměla dovolit. Já mám skutečný problém, a jestli tohle nedokáže pochopit, měla by se především zamyslet sama nad sebou. V úterý večer už jsem otce nepotkal a ráno jsem také odešel, aniž jsme se potkali. Ve středu jsem přišel večer domů jako normálně, otec se mnou nemluvil, ale já s ním také ne. Nakonec, večer, když jsem na chvíli vyšel na dvůr, otec otevřel dveře a zeptal se mne, kdy konečně uklidím ten nepořádek na dvoře, co jsem slíbil odvézt. Chvíli jsem mlčel, a pak jsem odpověděl, že nevidím důvod, proč bych to měl někam vozit. Otec jen mávl rukou a zašel zpět do domu.

Vím, že mám mít úctu ke starším, a otec jistě potřebuje mou pomoc, ale musí si uvědomit, že se mi nemůže plést do života. Ty krámy na dvoře klidně ještě nějakou dobu mohou počkat.

Jenomže, když teď nemluvím s otcem ani s Marcelou, potřeboval jsem si s někým promluvit. Navrhl jsem včera Jirkovi, že bychom mohli večer zajít na pivo. Rozpovídal jsem se o svém problému, a překvapilo mě, že Jirka zareagoval jako by snad byli s Marcelou domluveni:

-“No a kde je problém?“ zeptal se.

-“Kde je problém? Když se odstěhuju k Marcele, otec se mnou už nikdy nepromluví.“

-“Ale promluví. A i kdyby ne, tak co? Chceš zůstat sám proto, aby s tebou mluvil?“

-“To nechci. Ale nevím, co mám dělat.“

-“Něco udělat musíš. Nebo nedělej nic a zůstane to jak to je.“

-“To už také nejde. Myslím, že se Marcela se mnou rozejde, když to nějak nevyřeším. Už posledně mi říkala, že když mi to tak vadí, neměl bych tam vůbec chodit.“

-“A divíš se? Tvůj táta vykřikuje po vesnici, jaká je kurva, a ty, místo toho, abys mu zavřel hubu, se klepeš, aby s tebou nepřestal mluvit.“

-“Jak mu mám asi zavřít hubu? To ho mám zmlátit neboco?“

-“To nemusíš. Ale chováš se přesně tak, jak on chce. To stačí.“

-“Myslel jsem si, že jsi kamarád. Chtěl jsem od tebe poradit a ne abys mi říkal, že jsem srab. Jak by se asi tobě líbilo, kdyby s tebou vaši přestali mluvit?“

-“Proč by se mnou měli přestat mluvit? Nikdy je nenapadlo mluvit mi do toho, s kým chci chodit.“

-“Asi jim na tobě moc nezáleží, když by jim bylo jedno, že se zahazuješ s někým, kdo je pod tvoji úroveň.“

„Co to meleš?“ Jirka najednou vypadal naštvaně. „Tak se na to na všechno vykašli, ono Marcele bude o moc líp bez tebe. ...by se musela zbláznit...“

Vstal jsem a odešel. Dávno už vím, že lidé jsou svině. Nikomu se nedá věřit. Já jsem přišel požádat přítele o radu, a Jirka je místo toho na mne sprostý. Nejlepší by bylo všechno ukončit. Možná by si teprve pak všichni uvědomili, že jsem nebyl zas tak špatný. Zejména otec, až by zjistil, že teď už mu nikdo s ničím nepomůže. A kdybych napsal dopis na rozloučenou, ve kterém bych vysvětlil, co mě k sebevraždě dohnalo, ještě by měl ostudu...opravdu se mi chtělo ukončit to. Po zbytek cesty domů jsem přemýšlel, jak by se dala sebevražda provést. Bál jsem se, aby to nebolelo. Jenomže na to bych musel sehnat prášky. Mám sice doma nějaký Ibuprofen, ale ne dost. Musel bych zítra koupit. Také je potřeba vymyslet, kde nechat dopis na rozloučenou, aby jej otec nenašel a nezničil... tyhle úvahy mě zaměstnaly po zbytek cesty, a vlastně mě i trochu uklidnily. Doma jsem pak okamžitě usnul.

Už je večer a já sedím v hospodě. Ještě je brzy, jsem u stolu sám, proto jsem se rozhodl chvíli psát. Celý den jsem pokračoval v přemýšlení, jak provést sebevraždu. Jak to udělat, aby to bylo rychlé a bezbolestné, co napsat do dopisu na rozloučenou a jak s ním naložit, aby se nedostal do ruky otci, který by jej jistě zničil. Také se v něm musím zmínit o mém majetku. Nemám toho sice moc, ale zůstane po mně podíl v obchodě, který máme společně s Jirkou, a několik osobních věcí. Tyto úvahy mě zaměstnávají celý den, a myšlenka opustit tento svět mi připadá čím dál více rozumná. A přitažlivá. Člověk mé povahy jen těžko přežívá v tomhle světě, kde se každý honí jen za penězi, a nikdo už si neváží toho, co já bych dokázal nabídnout...ano, udělám to. I prášky už jsem si koupil. Jenom se bojím, jestli je dokážu spolykat. Už jako malý jsem měl problém s polykáním prášků, a to šlo vždycky jen o jeden...

Je teprve půlnoc, právě jsem přišel domů. V hospodě dnes nebylo moc lidí, ani se moc nedalo s nikým promluvit, odešel jsem tedy o něco dřív než obvykle. Chce se mi ještě, než si půjdu lehnout, dořešit detaily toho, pro co jsem se rozhodl. Chci, aby moje smrt co nejvíce zasáhla ty, kteří na tom nesou vinu. Také už mě napadlo, jak to udělat s dopisem. Pošlu jej odpoledne doporučeně do Prahy bratrovi. Dostane jej tedy trochu se zpožděním, ale to vůbec nevadí. Jestli ještě někomu na světě dokážu věřit, je to právě on. Vždycky jsme si byli nejblíž, a i když jsme se v posledních letech poněkud vzdálili – asi především proto, že on bydlí v Praze - stále je to můj nejbližší člověk. I jeho ženu mám rád. Vlastně mi oba tak trochu nahrazují rodinu, kterou jsem v podstatě nepoznal. A Monika dobře vaří. Nepamatuji si dobře, jak vařila moje maminka, ale představuji si, že mohla vařit asi podobně jako Monika. Ne, bratr s mým dopisem jistě naloží přesně tak, jak bych si přál.

Ale už se mi zavírají oči. Přes víkend ještě napíšu ten dopis a naplánuji, kdy to celé skončím. Je dobře, že to zasáhne ty, kteří prohlašují, že mě milují, a chovají se právě opačně.

Tatínkův deník 3

9.7.1995

Dnes večer jsem se tedy sešel s Marcelou. Nebyli jsme v hospodě, mohli jsme tedy mluvit věcně a střízlivě. Zjistil jsem, že ten chlap, co s ní bydlí, se opravdu stěhuje, už má domluvené bydlení u jednoho staršího pána v sousední vesnici. Zaujalo mě, že, ač z Prahy, je zřejmě velmi pracovitá. Chová slepice, kachny a králíky, také prý má dvě kozy, které dojí, a prase. To bych od holky z Prahy nečekal. Ani prý v tom starém domě nemá zatím tekoucí vodu, a prádlo pere v ruce...ale vypadala spokojeně. Říkala, že moc chtěla odejít z Prahy, a dům se prostě dá časem do pořádku. Trochu mě to zarazilo, připadala mi příliš bezstarostná. Ptal jsem se, jestli jí nevadí žít v takových podmínkách, v Praze to měla mnohem pohodlnější a luxusnější. A podivil jsem se, že nemá strach, že to třeba všechno nezvládne. Na to udiveně zvedla hlavu: „Co všechno? Vždyť je to zábava.“

Budu si muset dát pozor – také to může znamenat, že se prostě zbavuje chlapa, který je k ničemu, a snaží se „ulovit“ někoho, kdo se o ni a její děti postará, opraví jim dům a bude je živit. Ne, z ničeho ji nepodezřívám. Ale moje dobromyslná povaha, ve spojení s mým vzhledem a mými penězi mě tomuto riziku vystavuje. Jsem příliš dobrou partií, aby nehrozilo, že mě někdo v tomto směru zneužije.

Na druhé straně je pozitivní, že se Marcela nebojí žádné práce. Jestli musí nosit vodu ze studny, stará se o své hospodářství, k tomu pracuje na opravách domu, nemuselo by být nutně vše ztraceno. Dokonce, když jsem se zmínil o vaření, sama se rozpovídala o tom, co ráda vaří, dokonce i peče. Jsem na vážkách. Velkým mínusem jsou zde její děti, je jim teprve pět a šest let. Nevím, komu by se chtělo živit úplně cizí děti...ale ještě není nic jistého, uvidíme. Je ještě poměrně brzy, ale půjdu si lehnout, dnešní události mě docela unavily.

13.7.

Dnes jsem se odpoledne opět sešel s Marcelou, ale tentokrát u toho byly i její děti. Šli jsme prostě na procházku do lesa. Překvapilo mě, že děti vůbec nevypadaly rozpačitě. Většina malých dětí se stydí cizích dospělých lidí. Normálně se se mnou přivítaly a pak si pobíhaly okolo nás. Zaujal mě zejména její syn, Kristián. Hezký pětiletý kluk, živý, a ke mně byl zdvořilý. Možná bych nebyl tak úplně proti, kdyby se choval jaksepatří, přijmout ho za svého syna. Myslím, že je důležité mít syna. Jistěže chci mít vlastní dítě, ale kdo mi zaručí, že to bude syn? Tady by se vlastně nabízela jistá alternativa. Kristián je ještě malý, jistě bych si jej dokázal vychovat, jak by bylo třeba. A nakonec se může podařit, že budu mít jednou i vlastního syna, což by bylo nejlepší.

Trochu mě ale zaráželo, jak se děti chovají k Marcele a ona k nim. Jako by byli spíš kamarádi než jako matka a děti. Ona je nijak neusměrňovala, a ony s ní mluví spíš jako s vrstevníkem, až to zavání neuctivostí. Tohle bychom si my k otci nikdy dovolit nemohli. Ani já bych to od svých dětí nepřipustil. Děti musí chovat ke svým rodičům, a k dospělým všeobecně, respekt. My jsme tak byli vychováni, a vždy jsme s dospělými jednali slušně. Jsem přesvědčen, že je to tak správně. Kam bychom přišli, kdyby děti mohly říkat dospělým, cokoliv je napadne...něco takového jsem naznačil Marcele. Překvapilo mě, že se ani nezarazila, když jsem jí řekl, že si myslím, že by se k ní děti neměly chovat jako ke kamarádce. Jenom řekla: „To doufám, že budou pořád“.

Vlastně byli všichni docela fajn. Jenom ty jejich vztahy mě zaráží. A trochu se obávám, aby se to jejich podivné kamarádství nakonec neobrátilo proti mně.

16.7.ne

Včera ráno na mne vyrukoval otec. Ani mě nenechal pořádně se probudit. Od někoho se dozvěděl, že se scházím s Marcelou, a pochopitelně si sehnal všechny informace, které sehnat mohl. Křičel na mne, že mu jsem povinován vděkem, a ne, abych si přitáhl ženskou s dětmi, že mě stejně chce jenom využívat, protože potřebuje, aby se o ni někdo postaral. Nechtěl si nechat nic vysvětlit a křičel pořád dál. Že prý jsem byl vždycky k ničemu. Ať se podívám na bratra, který to někam dotáhl, zatímco já jsem jenom povaleč a budižkničemu.

Není to nic nového, podobně před lety křičel i na bratra. Jenomže on se tím nezabýval, prostě se odstěhoval a zařídil si věci po svém. To já bych nemohl. Zůstal jsem v domě poslední ze sourozenců a uvědomuji si, že mám určitou zodpovědnost k otci. Brzy mu bude osmdesát, a co když jednou zůstane bezmocný? Nemohu jen tak odejít. Je tu i jistý pozitivní finanční efekt, ovšem, když nemusím platit drahý nájem ve městě, ale to pro mne není důležité. Nemohu se zachovat jako ostatní a otce opustit, ať je jakýkoliv, tak jsem nebyl vychován.

Ale teď mě jeho nadávky urazily, sebral jsem se tedy a odešel jsem pryč. Bylo ještě brzy, abych šel do hospody, šel jsem se tedy trochu projít, provětrat si hlavu. A přemýšlel jsem. Události včerejšího dopoledne na mne měly právě opačný účinek, než jaký otec zamýšlel. Marcela i její děti mi najednou připadali docela přijatelní, a jejich chyby jsem začal vidět v jiném světle. Třeba také zažili něco podobně nepěkného, jako zažívám já. To mohlo způsobit ty podivné prvky v jejich chování. A začal jsem doufat, že kdybych jim poskytli skutečný domov, změnili by se všichni k lepšímu. Takhle nemají žádnou jistotu, není divu, že se někdy chovají podivně.

Ale je mi jasné, že by to nebylo snadné. Nemohu vzít Marcelu do našeho domu, otec by to nesnesl. A v té zbořenině, co ona bydlí, bych já bydlet nechtěl. Jsem přece jen zvyklý na určitý komfort, a věřím, že si jej také zasloužím. Celý týden tvrdě pracuji, mám tedy nárok vracet se po práci do domu, kde teče teplá voda a kde mám své pohodlí.

Nakonec jsem tedy vlastně k žádnému rozhodnutí nedospěl. Marcela dnes nemohla přijít, šel jsem tedy odpoledne do hospody sám, ale ani tam jsem nebyl v klidu. Přišla Katka, a celou dobu mluvila o svých problémech, jako by byly jediné na světě. Chtěl jsem se dozvědět nějaké detaily z Marcelina života, které mi možná neřekla, ale Katka jako by mé otázky vůbec neslyšela. Divná holka. Dnes večer se zase máme sejít s Marcelou, uvidím, jak se bude celá situace vyvíjet.