12.4. pá
Již před časem
jsem říkal Marcele, že by si měla udělat řidičák. V Praze nic
takového nepotřebovala, to chápu, ale tady na vesnici je člověk
bez auta jako beznohý. Marcela sice vypadala, že je jí to vlastně
jedno, ale tento týden nakonec poslechla a došla se zapsat do
řidičské školy.
Už to bylo potřeba.
V našem obchodě také půjčujeme několik strojů na čištění
koberců. Ale někteří zákazníci si nechtějí koberce čistit
sami, raději by si objednali službu. A my to s Jirkou někdy
všechno špatně stíháme. Napadlo mě, že by Marcela mohla také
jezdit k zákazníkům, není na tom vlastně nic těžkého. Ale na
to právě potřebuje ten řidičák. Jsem rád, že se už
přihlásila. Sice neumí řídit auto, ale to se naučí rychle. V
létě už by měla řidičák mít, a pomoc nám přijde vhod.
28.4. ne
Poslední dobou
nepíšu tak často jako dřív. Je to asi tím, že se události z
velké části opakují, není tolik novinek jako když se všechno
měnilo. Dnes ale budu chvíli psát. Nestalo se sice nic důležitého,
ale pár myšlenek a postřehů tu je.
Situace doma se
celkem stabilizovala. Už nemluvíme o svatbě ani o jménech.
Marcela mě znovu ujistila, že proti mnou vybraným jménům nic
nemá, a že nebude proti tomu, aby dítě dostalo moje příjmení.
Jenom mě někdy rozčiluje, jak je ke všemu, co se týká mého
budoucího dítěte, přezíravá. Jako by jí to všechno bylo úplně
jedno. Když jí třeba řeknu, že bychom měli jít na procházku,
protože přece potřebuje pohyb na zdravém vzduchu, ani to s ní
nepohne. Jednou dokonce řekla:“Jasně, tak půjdeme na procházku
a ty večer oběhni zvířata.“ Jen se mi vysmívá. Ale je pravda,
že občas na procházku jde, i děti jdou s námi.
Ten jejich rotvajler
už je opravdu hodně starý. Sice je pořád čilý, ale zdá se, že
buď hloupne nebo je skoro hluchý. Také už se ho vůbec nebojím,
zdá se, že už není proč.
Stále často hraji
s Kristiánem šachy. Ten kluk není hloupý, je vidět, že se
zlepšuje, mohu být právem hrdý na své schopnosti učitele. Kdyby
jen dostal trochu pevnější ruku, mohlo by z něj něco být. Pro
případ, že by mé dítě skutečně byla dcera, hodilo by se to.
Ale to nemohu před Marcelou ani zmínit, že by se mělo něco
změnit ve výchově jejích dětí...přesněji, že by je měl
někdo vychovat. To, jak ona to vede, není výchova vůbec žádná.
Zrovna včera. Známý
mi přivezl nějaké staré palety na topení. Dal jsem Kristiánovi
štípačky a přikázal mu, ať zbaví prkna hřebíků. Ale co ten
kluk dělal...vždyť je už skoro školák, měl by tedy nějakou
práci zvládnout. Ale on tam jen tak posedával a pofňukával. Pak
vyšla ven Marcela a když zjistila, co má Kristián přikázáno
dělat, sebrala mu kleště a poslala ho pryč. A zeptala se mne,
jestli jsem se nezbláznil. Nakonec vytahala hřebíky sama.
Nevím, co na tom
bylo tak špatného. Když si vzpomenu, co já jsem se otci
napomáhal...pro mne byl svátek, když jsem mohl jít ven s
ostatními kluky. Jenom toho sena co jsem se každý rok naobracel.
Ale dobře. Ať si dělá, jak umí. Ale své dítě si takhle zkazit
nenechám.
12.5. ne
Dlouho jsem se
nezmínil o svém zdravotním stavu. S tou mojí štítnou žlázou
to sice prý je stabilizované, ale já si nemyslím, že by to
všechno bylo tak jednoduché. A navíc, když teď budu mít dítě,
jsem z toho trochu nervózní. Co kdyby se se mnou něco stalo?
Potřeboval bych mít jistotu, že jsem určitě v pořádku. Zašel
jsem tedy tento týden mimořádně na kontrolu. Vysvětlil jsem paní
doktorce, že se necítím úplně nejlépe. Bývám dost unavený,
což je jistě i díky mé náročné práci, ale co když to není
jen proto? Také mívám často pocit, jako by mi otékala hlava.
Takový tlak v celé hlavě. Ale paní doktorka mě znovu ujišťovala,
že to nemůže být tím. Dokonce mi snížila dávky léku...nakonec
je to možná všechno kvůli změnám v mém osobním životě.
Marcela není nejsnadnější partnerka, stále mě něčím vytáčí.
Občas se stane, že doslova cítím bušení srdce. Doufal jsem, že
alespoň strach o mé zdraví by ji mohl někdy přesvědčit, aby se
chovala lépe. Ale to bych ji nesměl znát:
Jednou, už ani
nevím, co mě tak rozčililo, jsem se chytil za hrudník, kde jsem
opravdu pocítil tíseň, a vykřikl jsem:“Ty mě chceš zabít!
Vždyť mi úplně buší srdce! Ještě z tebe dostanu infarkt!“-
ona se zarazila, chvíli na mne pobaveně koukala, a pak se zeptala:
„Tobě asi nikdo neřekl, že infarkt bolí za hrudní kostí a ne
za levou bradavkou, co?“
Všechno vždycky
zlehčuje. Rád bych věděl, co by dělala, kdyby se se mnou opravdu
něco stalo, jak by si sama poradila se třemi dětmi. Ale ji ani
nenapadne, že by se mi mohlo něco stát, to je jisté. Jistě, jsem
urostlý a mám sílu, to ale neznamená, že jsem zdravý. Často
cítím únavu, proto také hodně odpočívám. Doma, jak jen je to
možné, si lehnu na sedačku v obýváku, i televizi tak většinou
sleduji. Oni stejně všichni většinou posedávají po zemi, nikomu
to tedy nemůže vadit.
Ale nelíbí se mi,
jak je Marcela nevšímavá k mému zdravotnímu stavu. Říkal jsem
jí i o tom, jaký pociťuji tlak v hlavě, že mám pocit, že mi
otéká a mám strach, abych nedostal mrtvici. Na to mi odpověděla:
„Nojo, máš ztuhlý krk, měl bys trošku cvičit, jinak to
nepřestane.“
- „Nepotřebuji
cvičit. V krámě se nachodím dost. A jezdím na kole, pohybu mám
víc než dost.“
- „V krámě ani
na kole se ti krk nerozhýbe. Ale je to tvůj krk.“ řekla zase tak
nezúčastněně.
Je pravda, že mě
trochu masíruje. Rozmasírovává mi ramena, také ten krk, spánky
a celou hlavu. Po té masáži se mi vždy uleví, ale není to
trvalé. Bylo by zapotřebí, aby to Marcela dělala denně, cítím
to. Jenomže to ona ne, když má chvíli volnou, raději si čte.
Nevěří mi, že mi není dobře, a pokud ano, je jí to asi jedno.
Nechápu, jak může být taková. Pravděpodobně si opravdu
neuvědomuje, co by se mohlo stát. Ani to, jak bych jí chyběl,
kdybych tu nebyl. Jak se říká:“Chytrému napověz, hloupého
trkni.“ Budu ji na to muset upozornit energičtěji, není možné,
aby mne považovala za zdravého člověka a kladla tak na mne
nepřiměřené nároky. Já potřebuji odpočívat a šetřit se, je
to má povinnost i ve vztahu k mému budoucímu dítěti.
9.6.ne
O víkendu se u nás
zastavila Marcelina matka. Napadlo mne, když ohlásila svoji
návštěvu, že by mi mohla pomoci přivést Marcelu k rozumu, pokud
se jedná o náš spor jestli se vzít nebo ne. Když jsme po jídle
seděli u kávy, postěžoval jsem si jí, že se Marcela nechce
vdávat. Ani vlastně nevím, co si o tom myslela, jestli vůbec
něco. Jenom divně koukala, a pak začala o něčem jiném. Co bych
také mohl čekat od jakýchkoliv příbuzných Marcely. Nejspíš
jsou všichni stejní, krev se nezapře. Ono je to u nich také
nějaké divné. Zdenka – tedy máma Marcely – má prý teď
nějaký problém se svým manželem. Vypadá to, že se rozcházejí,
ale nic bližšího nevím. Jenom je vidět, že je z toho Zdenka
nějaká špatná. V sobotu byly s Marcelou vzhůru dlouho do noci a
ráno tam byla prázdná láhev od vodky. Nevím, co se tam dělo,
šel jsem spát, nemusím být u jejich řečí – stejně bych
nejspíš neměl co dodat. Podle všeho v jejich rodině jsou ty
vztahy celé nějaké divné...jen si říkám, jestli jsem se přeci
jen neunáhlil. Co můžu čekat od Marcely, když vím, že celá
jejich rodina ani netuší, co znamená skutečný, pevný vztah?
Jenomže teď už se s tím nedá nic dělat. Budu mít dítě a tím
se pro mne věci změnily. Kvůli svému dítěti musím s Marcelou
zůstat. Už i proto, abych svému dítěti předal nějaké hodnoty
a lepší výchovu, než jakou by mu poskytla Marcela sama. To bych
nemohl dopustit.
23.6.96 ne
Zítra má Marcela
dělat řidičák. Opravdu si nemyslím, že by to mohla udělat. V
sobotu jsem jí navrhl, abychom se šli projet, aby si před zkouškou
trochu pocvičila řízení. Vypadala potěšeně a souhlasila. Ale
byl jsem zděšen. Nevím, co je v té autoškole učili. Když jsem
viděl, jak najíždí do zatáček...skutečně jsem se bál. Jela
pomalu, to ano, ale vůbec jsem neviděl do zatáčky před námi.
Pochopitelně jsem to zmínil a řekl jsem jí, ať zajede blíž ke
kraji. Ona na to, že ale je u kraje, a že ona ze sedadla
spolujezdce také nevidí do zatáčky, když řídím já. To mě
rozčililo. Přeci jen o řízení něco vím, nejsem v tom žádný
nováček, a poznám, když někdo řídí špatně. Pokoušel jsem
se jí to vysvětlit, ale ona si pořád jela po svém. Znovu a znovu
jsem opakoval, že takhle nás oba zabije, a že si neumím
představit, co je v té autoškole učí...ona najednou zajela pravým kolem za krajnici, zastavila a vystoupila.
„Co děláš?“
zeptal jsem se.
„Nic. Pojď
řídit.“ ona na to.
„Jak to myslíš?“
„No že už řídit
nechci.“ Vystoupila a nedala mi tak jinou možnost, než abych si
přesedl.
„Co se ti
nelíbí?“pokračoval jsem za jízdy. „To jsem tě měl nechat
jet tak, abys nás oba zabila? Jsem opravdu zvědav, jak zítra
dopadneš. Chtěl jsem ti pomoct, a ty si toho ani neumíš vážit.“
„Neumím,“odpověděla.
„Tak to třeba zítra neudělám, no.“
Nechápu, jak může
být tak klidná. Jako by si myslela, že snad řídí dobře. Ale
uvidíme, kdo z nás bude mít pravdu. A přitom ví, že je
zapotřebí jezdit čistit koberce k zákazníkům, ale to ji asi
také nepálí. To ji nezajímá, odkud se berou peníze, a že je
pro ně zapotřebí také něco dělat...no uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat