Tatínkův deník 3

9.7.1995

Dnes večer jsem se tedy sešel s Marcelou. Nebyli jsme v hospodě, mohli jsme tedy mluvit věcně a střízlivě. Zjistil jsem, že ten chlap, co s ní bydlí, se opravdu stěhuje, už má domluvené bydlení u jednoho staršího pána v sousední vesnici. Zaujalo mě, že, ač z Prahy, je zřejmě velmi pracovitá. Chová slepice, kachny a králíky, také prý má dvě kozy, které dojí, a prase. To bych od holky z Prahy nečekal. Ani prý v tom starém domě nemá zatím tekoucí vodu, a prádlo pere v ruce...ale vypadala spokojeně. Říkala, že moc chtěla odejít z Prahy, a dům se prostě dá časem do pořádku. Trochu mě to zarazilo, připadala mi příliš bezstarostná. Ptal jsem se, jestli jí nevadí žít v takových podmínkách, v Praze to měla mnohem pohodlnější a luxusnější. A podivil jsem se, že nemá strach, že to třeba všechno nezvládne. Na to udiveně zvedla hlavu: „Co všechno? Vždyť je to zábava.“

Budu si muset dát pozor – také to může znamenat, že se prostě zbavuje chlapa, který je k ničemu, a snaží se „ulovit“ někoho, kdo se o ni a její děti postará, opraví jim dům a bude je živit. Ne, z ničeho ji nepodezřívám. Ale moje dobromyslná povaha, ve spojení s mým vzhledem a mými penězi mě tomuto riziku vystavuje. Jsem příliš dobrou partií, aby nehrozilo, že mě někdo v tomto směru zneužije.

Na druhé straně je pozitivní, že se Marcela nebojí žádné práce. Jestli musí nosit vodu ze studny, stará se o své hospodářství, k tomu pracuje na opravách domu, nemuselo by být nutně vše ztraceno. Dokonce, když jsem se zmínil o vaření, sama se rozpovídala o tom, co ráda vaří, dokonce i peče. Jsem na vážkách. Velkým mínusem jsou zde její děti, je jim teprve pět a šest let. Nevím, komu by se chtělo živit úplně cizí děti...ale ještě není nic jistého, uvidíme. Je ještě poměrně brzy, ale půjdu si lehnout, dnešní události mě docela unavily.

13.7.

Dnes jsem se odpoledne opět sešel s Marcelou, ale tentokrát u toho byly i její děti. Šli jsme prostě na procházku do lesa. Překvapilo mě, že děti vůbec nevypadaly rozpačitě. Většina malých dětí se stydí cizích dospělých lidí. Normálně se se mnou přivítaly a pak si pobíhaly okolo nás. Zaujal mě zejména její syn, Kristián. Hezký pětiletý kluk, živý, a ke mně byl zdvořilý. Možná bych nebyl tak úplně proti, kdyby se choval jaksepatří, přijmout ho za svého syna. Myslím, že je důležité mít syna. Jistěže chci mít vlastní dítě, ale kdo mi zaručí, že to bude syn? Tady by se vlastně nabízela jistá alternativa. Kristián je ještě malý, jistě bych si jej dokázal vychovat, jak by bylo třeba. A nakonec se může podařit, že budu mít jednou i vlastního syna, což by bylo nejlepší.

Trochu mě ale zaráželo, jak se děti chovají k Marcele a ona k nim. Jako by byli spíš kamarádi než jako matka a děti. Ona je nijak neusměrňovala, a ony s ní mluví spíš jako s vrstevníkem, až to zavání neuctivostí. Tohle bychom si my k otci nikdy dovolit nemohli. Ani já bych to od svých dětí nepřipustil. Děti musí chovat ke svým rodičům, a k dospělým všeobecně, respekt. My jsme tak byli vychováni, a vždy jsme s dospělými jednali slušně. Jsem přesvědčen, že je to tak správně. Kam bychom přišli, kdyby děti mohly říkat dospělým, cokoliv je napadne...něco takového jsem naznačil Marcele. Překvapilo mě, že se ani nezarazila, když jsem jí řekl, že si myslím, že by se k ní děti neměly chovat jako ke kamarádce. Jenom řekla: „To doufám, že budou pořád“.

Vlastně byli všichni docela fajn. Jenom ty jejich vztahy mě zaráží. A trochu se obávám, aby se to jejich podivné kamarádství nakonec neobrátilo proti mně.

16.7.ne

Včera ráno na mne vyrukoval otec. Ani mě nenechal pořádně se probudit. Od někoho se dozvěděl, že se scházím s Marcelou, a pochopitelně si sehnal všechny informace, které sehnat mohl. Křičel na mne, že mu jsem povinován vděkem, a ne, abych si přitáhl ženskou s dětmi, že mě stejně chce jenom využívat, protože potřebuje, aby se o ni někdo postaral. Nechtěl si nechat nic vysvětlit a křičel pořád dál. Že prý jsem byl vždycky k ničemu. Ať se podívám na bratra, který to někam dotáhl, zatímco já jsem jenom povaleč a budižkničemu.

Není to nic nového, podobně před lety křičel i na bratra. Jenomže on se tím nezabýval, prostě se odstěhoval a zařídil si věci po svém. To já bych nemohl. Zůstal jsem v domě poslední ze sourozenců a uvědomuji si, že mám určitou zodpovědnost k otci. Brzy mu bude osmdesát, a co když jednou zůstane bezmocný? Nemohu jen tak odejít. Je tu i jistý pozitivní finanční efekt, ovšem, když nemusím platit drahý nájem ve městě, ale to pro mne není důležité. Nemohu se zachovat jako ostatní a otce opustit, ať je jakýkoliv, tak jsem nebyl vychován.

Ale teď mě jeho nadávky urazily, sebral jsem se tedy a odešel jsem pryč. Bylo ještě brzy, abych šel do hospody, šel jsem se tedy trochu projít, provětrat si hlavu. A přemýšlel jsem. Události včerejšího dopoledne na mne měly právě opačný účinek, než jaký otec zamýšlel. Marcela i její děti mi najednou připadali docela přijatelní, a jejich chyby jsem začal vidět v jiném světle. Třeba také zažili něco podobně nepěkného, jako zažívám já. To mohlo způsobit ty podivné prvky v jejich chování. A začal jsem doufat, že kdybych jim poskytli skutečný domov, změnili by se všichni k lepšímu. Takhle nemají žádnou jistotu, není divu, že se někdy chovají podivně.

Ale je mi jasné, že by to nebylo snadné. Nemohu vzít Marcelu do našeho domu, otec by to nesnesl. A v té zbořenině, co ona bydlí, bych já bydlet nechtěl. Jsem přece jen zvyklý na určitý komfort, a věřím, že si jej také zasloužím. Celý týden tvrdě pracuji, mám tedy nárok vracet se po práci do domu, kde teče teplá voda a kde mám své pohodlí.

Nakonec jsem tedy vlastně k žádnému rozhodnutí nedospěl. Marcela dnes nemohla přijít, šel jsem tedy odpoledne do hospody sám, ale ani tam jsem nebyl v klidu. Přišla Katka, a celou dobu mluvila o svých problémech, jako by byly jediné na světě. Chtěl jsem se dozvědět nějaké detaily z Marcelina života, které mi možná neřekla, ale Katka jako by mé otázky vůbec neslyšela. Divná holka. Dnes večer se zase máme sejít s Marcelou, uvidím, jak se bude celá situace vyvíjet.