5.8.so
Dnes jsme šli opět
s Marcelou a s dětmi na procházku. Přinesl jsem dětem pomeranč;
zdvořile sice poděkovaly, ale strčily jej mámě aby jej nesla a
běhaly dál okolo nás. Myslím, že by si mohly více vážit dárku
ode mne. Po chvíli jsem navrhl, abychom se zase sešli večer v
hospodě. Marcela ale řekla, že teď už nemůže prosedět v
hospodě celý večer...vlastně jsem to čekal. Nevím, co by ode
mne chtěla, snad chodit s dětmi neustále na procházky? Já přes
den pracuji, večer bývám unaven a potřebuji si odpočinout. Řekl
jsem jí to a ona odpověděla:“Jestli musíš do hospody, tak běž,
ale sám. Můžeš klidně přijít k nám, kdybys chtěl, ale v
hospodě s tebou sedět nemůžu.“
Vážně jsem si
nebyl jist, co to má znamenat. Na jednu stranu to vypadalo, že se
nechce nechat mnou nijak omezovat, na druhé straně to mohl být i
náznak, že by jí nebylo proti mysli společné soužití... nechal
jsem tedy tuto otázku zatím otevřenou a až když jsme se
rozcházeli, navrhl jsem, že bych se večer stavil. Marcela i děti
souhlasili – vlastně nechápu, proč by děti měly mít právo
souhlasit nebo nesouhlasit, ale nechtěl jsem tuto otázku v té
chvíli rozebírat. Ještě na rozloučenou Marcela zmínila, že
bude vařit večeři.
Teď sedím doma, a
přemýšlím, jak to všechno chápat, a co z toho pro mne vyplývá.
Přijít k Marcele domů už se zdá být poněkud zavazující, také
mě jistě uvidí sousedé. Nebylo by dobře, aby poté náš vztah
nějak hloupě skončil, jak by se na mne pak dívali...ale vše se
zdá vyvíjet celkem dobře, mám důvod být spokojen.
6.8.ne
Právě jsem se
vrátil domů. Včerejší večer probíhal hezky, najedli jsme se s
dětmi a ony si pak po chvíli odešly hrát do svého pokoje. Večer
byl příjemný, i Marcela byla uvolněná a nevyvstalo mezi námi
nic, co by mě zarazilo a bylo potřeba řešit. Popustil jsem trochu
uzdu své romantické povaze a představoval si, jak by to vypadalo,
kdybych se sem takhle vracel každý večer. Nebyla to špatná
představa, ten pocit, že na vás doma někdo čeká, má
připravenou večeři a vy můžete odpočívat v kruhu
rodiny...nakonec jsem přespal. I ráno a dopoledne bylo příjemné,
ale pak jsem již musel domů, abych se převlékl a zařídil
několik věcí. Domluvili jsme se, že odpoledne zajdeme na chvíli
do hospody.
Jenomže jak jsem
přišel domů, byl oheň na střeše. Otec, pochopitelně,
zaznamenal, že jsem nespal doma, a pochopitelně i věděl, kde že
jsem to spal. Opakoval všechny dávno ohrané nadávky, jako obvykle
křičel, že jsem nikdy nebyl k ničemu, a teď se ještě budu
tahat s kurvou, a čeho se to na mně dočkal...chtěl jsem mu
původně pomoci s nějakou prací na zahradě, ale po tom, co jsem
si musel vyslechnout, jsem ztratil chuť cokoliv dělat. Sedím nyní
ve svém domku a přemýšlím, jestli by nebylo nejlepší rovnou se
odstěhovat, Je vidět, že takhle ke smíru nikdy nedojdeme. Jenomže
tak jsem nebyl vychován a takový prostě nejsem. Vždy jsem měl
úctu ke starším a zejména k rodičům, nemohu otce jen tak
opustit. Ačkoliv je na tom dosud zdravotně velmi dobře, potřebuje
moji pomoc. Nevím, co mám dělat. Teď už ani vztah s Marcelou
nezatajím, všichni již o tom vědí, a kdyby to teď skončilo,
stal bych se terčem posměchu. Otec by měl jistě škodolibou
radost, kdyby věděl, v jakém jsem kvůli němu
rozpoložení...zkusím o tom promluvit s Marcelou, jí se to přece
také týká.
8.8.út
Včera jsem po práci
nejel domů, nechtělo se mi. Bylo mi jasné, že by otec zase
pokračoval v našem sporu. Zajel jsem tedy přímo k Marcele domů.
Vypadala potěšeně, dokonce i děti. Přinesl jsem jim nějakou
sušenku, a vypadaly mnohem nadšeněji, než když posledně dostaly
pomeranč.
Když pak šly děti
spát, svěřil jsem se Marcele konečně s tím, jaké mám potíže
s otcem. Zeptala se:
-“A co chceš ty?“
-“Já? Nejradši
bych, aby se otec uklidnil.“
-“No dobře, ale
to víš, že neudělá. Tak co chceš, když se neuklidní?“
-“To nevím.“
-“A kdo to má
vědět? Potřebuješ za každou cenu být zadobře s tátou?“
-“Kdo by nechtěl
být zadobře s vlastním otcem? Jistěže s ním chci být zadobře.“
-“Tak ale musíš
zůstat sám, nebo si vzít někoho, koho on ti najde.“
-“Nevezmu si nikdy
nikoho, koho by mi našel. Nedovolím mu, aby mi takhle řídil
život.“
-“Tak chceš
zůstat sám?“
-“To nechci, a
nezůstanu.“
-“Dobře. A má to
jiné řešení?“
-“Asi ne. Pokud od
něj nechci odejít jako brácha.“
-“No...a?“
-“Musel bych se od
něj odstěhovat a vím, že on by se mnou pak už nemluvil. Znám
ho.“
-“Teď s tebou
taky nemluví.“
-“Teď je ale
jenom uražený. Když odejdu úplně, bude to něco jiného.“
Nato Marcela vstala
a řekla: „Myslím, že bys sem měl přestat chodit. Nebudeš
celou dobu dělat nic jiného, než že si budeš vyčítat, že bys
sem neměl chodit. Je jedno, jestli je to proto, že bys nepřežil,
kdyby s tebou táta nemluvil, nebo proto, že se ho bojíš. Nakonec
to vyjde nastejno. Měl bys být doma a nescházet se s nikým, koho
táta neschvaluje.“
Rozčililo mě to.
Vůbec nic nepochopila. „Já se ho nebojím!“ vykřikl jsem. „Ale
uvaž, že jsme na vesnici. Tady každý o každém všechno ví. A
tohle se tu prostě nedělá.“
-“Aha,“ řekla.
„Proč to teda děláš?“
Začal jsem dostávat
vztek. Je opravdu tak tupá, že ji nenapadne nabídnout mi, abych se
přistěhoval? Nechtěl jsem to udělat sám. Jednou by se to mohlo
proti mně obrátit. Moc dobře znám lidi, ženy zejména. Není
dobře dávat jim do ruky takovou zbraň proti sobě.
-“Tobě by
nevadilo, kdybychom měli dítě, které by bylo bez dědy?“zeptal
jsem se.
-“Proč? Spousta
dětí nemá dědu. Taky by bylo bez babičky. Moje máma taky
nestojí za moc.“
-“Jak to mluvíš
o svojí mámě? Já bych byl vděčný, kdybych mámu měl.“
-“No, třeba jsi
na tom vlastně líp.“
-“Jak jen můžeš
být tak cynická? Tobě by nevadilo, kdyby s tebou tvoje máma
přestala mluvit? Úplně?“
-“Tak asi jsem
cynická. Nevadilo. Protože když mluví, bylo by někdy lepší,
kdyby nemluvila. Hele, Láďo, já mám svoje děti. Nevím, co by se
muselo stát, abych s nimi někdy přestala mluvit. Ale jestli se
mnou mluví máma, nebo sousedka, nebo třeba prezident republiky, to
je mi fakt úplně jedno. Jestli ty s tím máš problém, měl by
ses zařídit tak, abys problém neměl.“
-“Jenomže to teď
už nejde, nechápeš to?“
-“No když tě to
baví...“
-“Nebaví. Jak by
mě to mohlo bavit, nevíš?“
-“Nevím. Ale
děláš si problémy, které bys mít nemusel. Tak tě to musí
bavit, jinak to nechápu.“
Původně jsem
myslel, že u Marcely zase přespím, ale teď jsem se rozhodl, že
pojedu domů. Měla by si uvědomit, že si ze mne nemůže dělat
legraci. Protože to, co říkala, bylo přesně to: dělala si ze
mne legraci. Dotklo se mne to. Vůbec nechápe, jak je tahle otázka
pro mne důležitá. Co je na tom k nepochopení? Jestli jejich
rodinné vztahy jsou tak špatné, že jí na příbuzných nezáleží,
její věc. My jsme vždy byli soudržná rodina, dodnes se
pravidelně scházíme. Neumím si představit, že bych propříště
měl na našich rodinných setkáních chybět. A ještě ke všemu –
mít doma ženu, která by mě v takovém případě ani nechápala a
nepodpořila...trochu silná káva.
Nechám si všechno
ještě projít hlavou.
11.8.pá
Už jsem za Marcelou
nešel. Opravdu mě naštvalo, jak se mnou v úterý jednala. Tohle
by si ke mně neměla dovolit. Já mám skutečný problém, a jestli
tohle nedokáže pochopit, měla by se především zamyslet sama nad
sebou. V úterý večer už jsem otce nepotkal a ráno jsem také
odešel, aniž jsme se potkali. Ve středu jsem přišel večer domů
jako normálně, otec se mnou nemluvil, ale já s ním také ne.
Nakonec, večer, když jsem na chvíli vyšel na dvůr, otec otevřel
dveře a zeptal se mne, kdy konečně uklidím ten nepořádek na
dvoře, co jsem slíbil odvézt. Chvíli jsem mlčel, a pak jsem
odpověděl, že nevidím důvod, proč bych to měl někam vozit.
Otec jen mávl rukou a zašel zpět do domu.
Vím, že mám mít
úctu ke starším, a otec jistě potřebuje mou pomoc, ale musí si
uvědomit, že se mi nemůže plést do života. Ty krámy na dvoře
klidně ještě nějakou dobu mohou počkat.
Jenomže, když teď
nemluvím s otcem ani s Marcelou, potřeboval jsem si s někým
promluvit. Navrhl jsem včera Jirkovi, že bychom mohli večer zajít
na pivo. Rozpovídal jsem se o svém problému, a překvapilo mě, že
Jirka zareagoval jako by snad byli s Marcelou domluveni:
-“No a kde je
problém?“ zeptal se.
-“Kde je problém?
Když se odstěhuju k Marcele, otec se mnou už nikdy nepromluví.“
-“Ale promluví. A
i kdyby ne, tak co? Chceš zůstat sám proto, aby s tebou mluvil?“
-“To nechci. Ale
nevím, co mám dělat.“
-“Něco udělat
musíš. Nebo nedělej nic a zůstane to jak to je.“
-“To už také
nejde. Myslím, že se Marcela se mnou rozejde, když to nějak
nevyřeším. Už posledně mi říkala, že když mi to tak vadí,
neměl bych tam vůbec chodit.“
-“A divíš se?
Tvůj táta vykřikuje po vesnici, jaká je kurva, a ty, místo toho,
abys mu zavřel hubu, se klepeš, aby s tebou nepřestal mluvit.“
-“Jak mu mám asi
zavřít hubu? To ho mám zmlátit neboco?“
-“To nemusíš.
Ale chováš se přesně tak, jak on chce. To stačí.“
-“Myslel jsem si,
že jsi kamarád. Chtěl jsem od tebe poradit a ne abys mi říkal,
že jsem srab. Jak by se asi tobě líbilo, kdyby s tebou vaši
přestali mluvit?“
-“Proč by se mnou
měli přestat mluvit? Nikdy je nenapadlo mluvit mi do toho, s kým
chci chodit.“
-“Asi jim na tobě
moc nezáleží, když by jim bylo jedno, že se zahazuješ s někým,
kdo je pod tvoji úroveň.“
„Co to meleš?“
Jirka najednou vypadal naštvaně. „Tak se na to na všechno
vykašli, ono Marcele bude o moc líp bez tebe. ...by se musela
zbláznit...“
Vstal jsem a odešel.
Dávno už vím, že lidé jsou svině. Nikomu se nedá věřit. Já
jsem přišel požádat přítele o radu, a Jirka je místo toho na
mne sprostý. Nejlepší by bylo všechno ukončit. Možná by si
teprve pak všichni uvědomili, že jsem nebyl zas tak špatný.
Zejména otec, až by zjistil, že teď už mu nikdo s ničím
nepomůže. A kdybych napsal dopis na rozloučenou, ve kterém bych
vysvětlil, co mě k sebevraždě dohnalo, ještě by měl
ostudu...opravdu se mi chtělo ukončit to. Po zbytek cesty domů
jsem přemýšlel, jak by se dala sebevražda provést. Bál jsem se,
aby to nebolelo. Jenomže na to bych musel sehnat prášky. Mám sice
doma nějaký Ibuprofen, ale ne dost. Musel bych zítra koupit. Také
je potřeba vymyslet, kde nechat dopis na rozloučenou, aby jej otec
nenašel a nezničil... tyhle úvahy mě zaměstnaly po zbytek cesty,
a vlastně mě i trochu uklidnily. Doma jsem pak okamžitě usnul.
Už je večer a já
sedím v hospodě. Ještě je brzy, jsem u stolu sám, proto jsem se
rozhodl chvíli psát. Celý den jsem pokračoval v přemýšlení,
jak provést sebevraždu. Jak to udělat, aby to bylo rychlé a
bezbolestné, co napsat do dopisu na rozloučenou a jak s ním
naložit, aby se nedostal do ruky otci, který by jej jistě zničil.
Také se v něm musím zmínit o mém majetku. Nemám toho sice moc,
ale zůstane po mně podíl v obchodě, který máme společně s
Jirkou, a několik osobních věcí. Tyto úvahy mě zaměstnávají
celý den, a myšlenka opustit tento svět mi připadá čím dál
více rozumná. A přitažlivá. Člověk mé povahy jen těžko
přežívá v tomhle světě, kde se každý honí jen za penězi, a
nikdo už si neváží toho, co já bych dokázal nabídnout...ano,
udělám to. I prášky už jsem si koupil. Jenom se bojím, jestli
je dokážu spolykat. Už jako malý jsem měl problém s polykáním
prášků, a to šlo vždycky jen o jeden...
Je teprve půlnoc,
právě jsem přišel domů. V hospodě dnes nebylo moc lidí, ani se
moc nedalo s nikým promluvit, odešel jsem tedy o něco dřív než
obvykle. Chce se mi ještě, než si půjdu lehnout, dořešit
detaily toho, pro co jsem se rozhodl. Chci, aby moje smrt co nejvíce
zasáhla ty, kteří na tom nesou vinu. Také už mě napadlo, jak to
udělat s dopisem. Pošlu jej odpoledne doporučeně do Prahy
bratrovi. Dostane jej tedy trochu se zpožděním, ale to vůbec
nevadí. Jestli ještě někomu na světě dokážu věřit, je to
právě on. Vždycky jsme si byli nejblíž, a i když jsme se v
posledních letech poněkud vzdálili – asi především proto, že
on bydlí v Praze - stále je to můj nejbližší člověk. I jeho
ženu mám rád. Vlastně mi oba tak trochu nahrazují rodinu, kterou
jsem v podstatě nepoznal. A Monika dobře vaří. Nepamatuji si
dobře, jak vařila moje maminka, ale představuji si, že mohla
vařit asi podobně jako Monika. Ne, bratr s mým dopisem jistě
naloží přesně tak, jak bych si přál.
Ale už se mi
zavírají oči. Přes víkend ještě napíšu ten dopis a
naplánuji, kdy to celé skončím. Je dobře, že to zasáhne ty,
kteří prohlašují, že mě milují, a chovají se právě opačně.
Žádné komentáře:
Okomentovat