středa 12. listopadu 2014

Tatínkův deník 5

5.8.so

Dnes jsme šli opět s Marcelou a s dětmi na procházku. Přinesl jsem dětem pomeranč; zdvořile sice poděkovaly, ale strčily jej mámě aby jej nesla a běhaly dál okolo nás. Myslím, že by si mohly více vážit dárku ode mne. Po chvíli jsem navrhl, abychom se zase sešli večer v hospodě. Marcela ale řekla, že teď už nemůže prosedět v hospodě celý večer...vlastně jsem to čekal. Nevím, co by ode mne chtěla, snad chodit s dětmi neustále na procházky? Já přes den pracuji, večer bývám unaven a potřebuji si odpočinout. Řekl jsem jí to a ona odpověděla:“Jestli musíš do hospody, tak běž, ale sám. Můžeš klidně přijít k nám, kdybys chtěl, ale v hospodě s tebou sedět nemůžu.“
Vážně jsem si nebyl jist, co to má znamenat. Na jednu stranu to vypadalo, že se nechce nechat mnou nijak omezovat, na druhé straně to mohl být i náznak, že by jí nebylo proti mysli společné soužití... nechal jsem tedy tuto otázku zatím otevřenou a až když jsme se rozcházeli, navrhl jsem, že bych se večer stavil. Marcela i děti souhlasili – vlastně nechápu, proč by děti měly mít právo souhlasit nebo nesouhlasit, ale nechtěl jsem tuto otázku v té chvíli rozebírat. Ještě na rozloučenou Marcela zmínila, že bude vařit večeři.
Teď sedím doma, a přemýšlím, jak to všechno chápat, a co z toho pro mne vyplývá. Přijít k Marcele domů už se zdá být poněkud zavazující, také mě jistě uvidí sousedé. Nebylo by dobře, aby poté náš vztah nějak hloupě skončil, jak by se na mne pak dívali...ale vše se zdá vyvíjet celkem dobře, mám důvod být spokojen.

6.8.ne

Právě jsem se vrátil domů. Včerejší večer probíhal hezky, najedli jsme se s dětmi a ony si pak po chvíli odešly hrát do svého pokoje. Večer byl příjemný, i Marcela byla uvolněná a nevyvstalo mezi námi nic, co by mě zarazilo a bylo potřeba řešit. Popustil jsem trochu uzdu své romantické povaze a představoval si, jak by to vypadalo, kdybych se sem takhle vracel každý večer. Nebyla to špatná představa, ten pocit, že na vás doma někdo čeká, má připravenou večeři a vy můžete odpočívat v kruhu rodiny...nakonec jsem přespal. I ráno a dopoledne bylo příjemné, ale pak jsem již musel domů, abych se převlékl a zařídil několik věcí. Domluvili jsme se, že odpoledne zajdeme na chvíli do hospody.
Jenomže jak jsem přišel domů, byl oheň na střeše. Otec, pochopitelně, zaznamenal, že jsem nespal doma, a pochopitelně i věděl, kde že jsem to spal. Opakoval všechny dávno ohrané nadávky, jako obvykle křičel, že jsem nikdy nebyl k ničemu, a teď se ještě budu tahat s kurvou, a čeho se to na mně dočkal...chtěl jsem mu původně pomoci s nějakou prací na zahradě, ale po tom, co jsem si musel vyslechnout, jsem ztratil chuť cokoliv dělat. Sedím nyní ve svém domku a přemýšlím, jestli by nebylo nejlepší rovnou se odstěhovat, Je vidět, že takhle ke smíru nikdy nedojdeme. Jenomže tak jsem nebyl vychován a takový prostě nejsem. Vždy jsem měl úctu ke starším a zejména k rodičům, nemohu otce jen tak opustit. Ačkoliv je na tom dosud zdravotně velmi dobře, potřebuje moji pomoc. Nevím, co mám dělat. Teď už ani vztah s Marcelou nezatajím, všichni již o tom vědí, a kdyby to teď skončilo, stal bych se terčem posměchu. Otec by měl jistě škodolibou radost, kdyby věděl, v jakém jsem kvůli němu rozpoložení...zkusím o tom promluvit s Marcelou, jí se to přece také týká.

8.8.út

Včera jsem po práci nejel domů, nechtělo se mi. Bylo mi jasné, že by otec zase pokračoval v našem sporu. Zajel jsem tedy přímo k Marcele domů. Vypadala potěšeně, dokonce i děti. Přinesl jsem jim nějakou sušenku, a vypadaly mnohem nadšeněji, než když posledně dostaly pomeranč.
Když pak šly děti spát, svěřil jsem se Marcele konečně s tím, jaké mám potíže s otcem. Zeptala se:
-“A co chceš ty?“
-“Já? Nejradši bych, aby se otec uklidnil.“
-“No dobře, ale to víš, že neudělá. Tak co chceš, když se neuklidní?“
-“To nevím.“
-“A kdo to má vědět? Potřebuješ za každou cenu být zadobře s tátou?“
-“Kdo by nechtěl být zadobře s vlastním otcem? Jistěže s ním chci být zadobře.“
-“Tak ale musíš zůstat sám, nebo si vzít někoho, koho on ti najde.“
-“Nevezmu si nikdy nikoho, koho by mi našel. Nedovolím mu, aby mi takhle řídil život.“
-“Tak chceš zůstat sám?“
-“To nechci, a nezůstanu.“
-“Dobře. A má to jiné řešení?“
-“Asi ne. Pokud od něj nechci odejít jako brácha.“
-“No...a?“
-“Musel bych se od něj odstěhovat a vím, že on by se mnou pak už nemluvil. Znám ho.“
-“Teď s tebou taky nemluví.“
-“Teď je ale jenom uražený. Když odejdu úplně, bude to něco jiného.“
Nato Marcela vstala a řekla: „Myslím, že bys sem měl přestat chodit. Nebudeš celou dobu dělat nic jiného, než že si budeš vyčítat, že bys sem neměl chodit. Je jedno, jestli je to proto, že bys nepřežil, kdyby s tebou táta nemluvil, nebo proto, že se ho bojíš. Nakonec to vyjde nastejno. Měl bys být doma a nescházet se s nikým, koho táta neschvaluje.“
Rozčililo mě to. Vůbec nic nepochopila. „Já se ho nebojím!“ vykřikl jsem. „Ale uvaž, že jsme na vesnici. Tady každý o každém všechno ví. A tohle se tu prostě nedělá.“
-“Aha,“ řekla. „Proč to teda děláš?“
Začal jsem dostávat vztek. Je opravdu tak tupá, že ji nenapadne nabídnout mi, abych se přistěhoval? Nechtěl jsem to udělat sám. Jednou by se to mohlo proti mně obrátit. Moc dobře znám lidi, ženy zejména. Není dobře dávat jim do ruky takovou zbraň proti sobě.
-“Tobě by nevadilo, kdybychom měli dítě, které by bylo bez dědy?“zeptal jsem se.
-“Proč? Spousta dětí nemá dědu. Taky by bylo bez babičky. Moje máma taky nestojí za moc.“
-“Jak to mluvíš o svojí mámě? Já bych byl vděčný, kdybych mámu měl.“
-“No, třeba jsi na tom vlastně líp.“
-“Jak jen můžeš být tak cynická? Tobě by nevadilo, kdyby s tebou tvoje máma přestala mluvit? Úplně?“
-“Tak asi jsem cynická. Nevadilo. Protože když mluví, bylo by někdy lepší, kdyby nemluvila. Hele, Láďo, já mám svoje děti. Nevím, co by se muselo stát, abych s nimi někdy přestala mluvit. Ale jestli se mnou mluví máma, nebo sousedka, nebo třeba prezident republiky, to je mi fakt úplně jedno. Jestli ty s tím máš problém, měl by ses zařídit tak, abys problém neměl.“
-“Jenomže to teď už nejde, nechápeš to?“
-“No když tě to baví...“
-“Nebaví. Jak by mě to mohlo bavit, nevíš?“
-“Nevím. Ale děláš si problémy, které bys mít nemusel. Tak tě to musí bavit, jinak to nechápu.“
Původně jsem myslel, že u Marcely zase přespím, ale teď jsem se rozhodl, že pojedu domů. Měla by si uvědomit, že si ze mne nemůže dělat legraci. Protože to, co říkala, bylo přesně to: dělala si ze mne legraci. Dotklo se mne to. Vůbec nechápe, jak je tahle otázka pro mne důležitá. Co je na tom k nepochopení? Jestli jejich rodinné vztahy jsou tak špatné, že jí na příbuzných nezáleží, její věc. My jsme vždy byli soudržná rodina, dodnes se pravidelně scházíme. Neumím si představit, že bych propříště měl na našich rodinných setkáních chybět. A ještě ke všemu – mít doma ženu, která by mě v takovém případě ani nechápala a nepodpořila...trochu silná káva.
Nechám si všechno ještě projít hlavou.

11.8.pá

Už jsem za Marcelou nešel. Opravdu mě naštvalo, jak se mnou v úterý jednala. Tohle by si ke mně neměla dovolit. Já mám skutečný problém, a jestli tohle nedokáže pochopit, měla by se především zamyslet sama nad sebou. V úterý večer už jsem otce nepotkal a ráno jsem také odešel, aniž jsme se potkali. Ve středu jsem přišel večer domů jako normálně, otec se mnou nemluvil, ale já s ním také ne. Nakonec, večer, když jsem na chvíli vyšel na dvůr, otec otevřel dveře a zeptal se mne, kdy konečně uklidím ten nepořádek na dvoře, co jsem slíbil odvézt. Chvíli jsem mlčel, a pak jsem odpověděl, že nevidím důvod, proč bych to měl někam vozit. Otec jen mávl rukou a zašel zpět do domu.
Vím, že mám mít úctu ke starším, a otec jistě potřebuje mou pomoc, ale musí si uvědomit, že se mi nemůže plést do života. Ty krámy na dvoře klidně ještě nějakou dobu mohou počkat.
Jenomže, když teď nemluvím s otcem ani s Marcelou, potřeboval jsem si s někým promluvit. Navrhl jsem včera Jirkovi, že bychom mohli večer zajít na pivo. Rozpovídal jsem se o svém problému, a překvapilo mě, že Jirka zareagoval jako by snad byli s Marcelou domluveni:
-“No a kde je problém?“ zeptal se.
-“Kde je problém? Když se odstěhuju k Marcele, otec se mnou už nikdy nepromluví.“
-“Ale promluví. A i kdyby ne, tak co? Chceš zůstat sám proto, aby s tebou mluvil?“
-“To nechci. Ale nevím, co mám dělat.“
-“Něco udělat musíš. Nebo nedělej nic a zůstane to jak to je.“
-“To už také nejde. Myslím, že se Marcela se mnou rozejde, když to nějak nevyřeším. Už posledně mi říkala, že když mi to tak vadí, neměl bych tam vůbec chodit.“
-“A divíš se? Tvůj táta vykřikuje po vesnici, jaká je kurva, a ty, místo toho, abys mu zavřel hubu, se klepeš, aby s tebou nepřestal mluvit.“
-“Jak mu mám asi zavřít hubu? To ho mám zmlátit neboco?“
-“To nemusíš. Ale chováš se přesně tak, jak on chce. To stačí.“
-“Myslel jsem si, že jsi kamarád. Chtěl jsem od tebe poradit a ne abys mi říkal, že jsem srab. Jak by se asi tobě líbilo, kdyby s tebou vaši přestali mluvit?“
-“Proč by se mnou měli přestat mluvit? Nikdy je nenapadlo mluvit mi do toho, s kým chci chodit.“
-“Asi jim na tobě moc nezáleží, když by jim bylo jedno, že se zahazuješ s někým, kdo je pod tvoji úroveň.“
„Co to meleš?“ Jirka najednou vypadal naštvaně. „Tak se na to na všechno vykašli, ono Marcele bude o moc líp bez tebe. ...by se musela zbláznit...“
Vstal jsem a odešel. Dávno už vím, že lidé jsou svině. Nikomu se nedá věřit. Já jsem přišel požádat přítele o radu, a Jirka je místo toho na mne sprostý. Nejlepší by bylo všechno ukončit. Možná by si teprve pak všichni uvědomili, že jsem nebyl zas tak špatný. Zejména otec, až by zjistil, že teď už mu nikdo s ničím nepomůže. A kdybych napsal dopis na rozloučenou, ve kterém bych vysvětlil, co mě k sebevraždě dohnalo, ještě by měl ostudu...opravdu se mi chtělo ukončit to. Po zbytek cesty domů jsem přemýšlel, jak by se dala sebevražda provést. Bál jsem se, aby to nebolelo. Jenomže na to bych musel sehnat prášky. Mám sice doma nějaký Ibuprofen, ale ne dost. Musel bych zítra koupit. Také je potřeba vymyslet, kde nechat dopis na rozloučenou, aby jej otec nenašel a nezničil... tyhle úvahy mě zaměstnaly po zbytek cesty, a vlastně mě i trochu uklidnily. Doma jsem pak okamžitě usnul.
Už je večer a já sedím v hospodě. Ještě je brzy, jsem u stolu sám, proto jsem se rozhodl chvíli psát. Celý den jsem pokračoval v přemýšlení, jak provést sebevraždu. Jak to udělat, aby to bylo rychlé a bezbolestné, co napsat do dopisu na rozloučenou a jak s ním naložit, aby se nedostal do ruky otci, který by jej jistě zničil. Také se v něm musím zmínit o mém majetku. Nemám toho sice moc, ale zůstane po mně podíl v obchodě, který máme společně s Jirkou, a několik osobních věcí. Tyto úvahy mě zaměstnávají celý den, a myšlenka opustit tento svět mi připadá čím dál více rozumná. A přitažlivá. Člověk mé povahy jen těžko přežívá v tomhle světě, kde se každý honí jen za penězi, a nikdo už si neváží toho, co já bych dokázal nabídnout...ano, udělám to. I prášky už jsem si koupil. Jenom se bojím, jestli je dokážu spolykat. Už jako malý jsem měl problém s polykáním prášků, a to šlo vždycky jen o jeden...


Je teprve půlnoc, právě jsem přišel domů. V hospodě dnes nebylo moc lidí, ani se moc nedalo s nikým promluvit, odešel jsem tedy o něco dřív než obvykle. Chce se mi ještě, než si půjdu lehnout, dořešit detaily toho, pro co jsem se rozhodl. Chci, aby moje smrt co nejvíce zasáhla ty, kteří na tom nesou vinu. Také už mě napadlo, jak to udělat s dopisem. Pošlu jej odpoledne doporučeně do Prahy bratrovi. Dostane jej tedy trochu se zpožděním, ale to vůbec nevadí. Jestli ještě někomu na světě dokážu věřit, je to právě on. Vždycky jsme si byli nejblíž, a i když jsme se v posledních letech poněkud vzdálili – asi především proto, že on bydlí v Praze - stále je to můj nejbližší člověk. I jeho ženu mám rád. Vlastně mi oba tak trochu nahrazují rodinu, kterou jsem v podstatě nepoznal. A Monika dobře vaří. Nepamatuji si dobře, jak vařila moje maminka, ale představuji si, že mohla vařit asi podobně jako Monika. Ne, bratr s mým dopisem jistě naloží přesně tak, jak bych si přál.
Ale už se mi zavírají oči. Přes víkend ještě napíšu ten dopis a naplánuji, kdy to celé skončím. Je dobře, že to zasáhne ty, kteří prohlašují, že mě milují, a chovají se právě opačně.


Žádné komentáře:

Okomentovat