25.8.pá
Dnes píši jen
stručně, ale zaznamenat to musím. Balím. Včera jsem byl zase u
Marcely a děti zopakovaly svůj trik s pohádkou. Nějak už se to
rozumělo samosebou. Večer, když se Marcela vrátila, už jsem to
nevydržel a zeptal se:
-„Myslíš, že
bych měl s vámi bydlet?“
-“To ale musíš
vědět ty. Já ti do toho nechci mluvit. Máš strach z otce, a
nechci, abys ho měl kvůli mně.“
-“Opakuji ti, že
nemám strach!“ vykřikl jsem. „Ale nikdy mě nenapadlo, že bych
se s ním měl rozejít takovým způsobem.“
-“No tak právě
proto ti nemůžu poradit. Jestli chceš, tak si přivez věci. Ale
ty musíš vědět, jestli chceš.“
Nakonec jsme se
domluvili, že ji dnes večer vyzvednu po práci a vezmu ssebou
všechny své věci. Teď balím a mám rozporuplné pocity.
Rozhlížím se po svém domku, přece jenom, už tu pár let bydlím,
nemohu se ubránit určité nostalgii.
Je večer a Marcela
odešla ještě někam ven. Když jsem ještě balil, přišel
najednou otec. Nemá ve zvyku klepat, prostě otevřel dveře. Na
prahu se zarazil, vyvalil oči a štěkl na mne: „Tak přece jdeš
k té kurvě?!“
-“Marcela není
žádná kurva!“křikl jsem zase já.
-“Tohle je tvoje
vděčnost za všechno, co jsem pro tebe udělal? Tak jdi, ale už mi
sem nechoď. Však ona s tebou stejně nevydrží. Vždycky jsi byl k
ničemu, to nevydrží žádná ženská.“
Práskl dveřmi a
odešel.
Třásly se mi ruce,
když jsem dobaloval zbytky svých věcí. Věděl jsem, že to s
otcem nebude snadné, ale mohlo to počkat, až se u Marcely
zabydlím. Vlastně jsem doufal, že to zjistí, až budu pryč.
Věděl jsem, že se mnou stejně přestane mluvit, vyhnul bych se
tak jakékoliv konfrontaci. Ale na druhou stranu se mi ulevilo.
Alespoň to mám za sebou. A vlastně mě zbavil poslední nejistoty
– teď už nemůžu couvnout.
Marcela se vrací,
budu psát zase později, ještě toho mám hodně na srdci.
26.8.so
Marcela vaří oběd,
mám tedy chvíli čas na psaní. Dopoledne jsme byli ve městě –
Jitka jde do první třídy, Marcela jí chtěla koupit školní
brašnu a nějaké drobnosti. Vybírali jsme školní potřeby, i
nějaké oblečení, nakonec děti dostaly zmrzlinu. Líbilo se mi
to. Jako bychom byli skutečný rodina. Dokonce prodavačka, když
podávala Jitce brašnu, zeptala se:“Uneseš to sama, nebo ti to má
vzít táta?“ Tohle jsou pro mne nové zkušenosti, a líbí se mi
to. Představuji si, jaké to bude, až budu takhle vypravovat do
školy své dítě...
Včera večer jsem
vyprávěl Marcele o incidentu s otcem. Podivila se:“On o tom
nevěděl?“
-“Nevěděl.
Nechtěl jsem mu to říkat předem, aby zase neřval.“
-“Aha“...ale
zněl v tom nesouhlas.
-“Myslíš, že
jsem to udělal špatně?“zeptal jsem se.
-“Špatně asi ne,
prostě jsi to udělal jak jsi to udělal. Já bych to udělala
jinak, ale na tom nezáleží. Ale jsem ráda, že o tom ví.“
Tím náš rozhovor
o tom skončil. Rád bych ještě něco dodal, pořád mám
podezření, že si Marcela myslí kdovíjak se otce nebojím, a rád
bych ji přesvědčil, že to tak není. Ale nevěděl jsem, co říci,
a ona už změnila téma.
Těším se na
večer. Marcela dnes nejde do kravína, budeme tedy doma všichni.
28.8.po
Píšu v obchodě,
teď dopoledne nechodí moc zákazníků.
Víkend proběhl
příjemně. V sobotu večer jsme hráli s dětmi nějaké hry, já
jsem navrhl soutěž v kreslení. Jeden vždycky určil, co všichni
musí nakreslit, a pak jsme to všichni společně posoudili a
přidělili každému počet bodů. Rád kreslím a jsem přesvědčen,
že docela dobře. Zejména umím kreslit technické věci. Zadával
jsem proto úkoly jako motorku, dům a podobně. Nasbíral jsem tím
nejvíce bodů ze všech.
V neděli dopoledne
jsem se byl poprvé pořádně podívat na zvířata. Marcela mě
varovala, abych se držel za ní, když jsme šli na zahradu, prý
kvůli koze. A doporučila mi, abych si vzal do ruky klacek kvůli
husám. Pousmál jsem se, že jsem přece z vesnice a zvířat se
nebojím. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem si ten klacek vzal.
Husy se rozeběhly Marcelu přivítat a nadělaly spoustu křiku
kvůli nevítanému vetřelci. Pak se ale uklidnily a vrátily se k
vaničce s vodou, kam jim Marcela napouštěla čistou.
I s kozou měla
nakonec pravdu. Jsem zvyklý vídat malé české kozy, ale tohle je
Sánská. Je velká skoro jako menší jalovice, a Marcela mě
varovala, že z nějakého důvodu si dělá legraci z chlapů.
Nevím, jestli je to legrační...jak mě uviděla, hned se vztyčila
na zadní a chystala se mě potrkat. Nevěděl jsem, co mám dělat,
připadalo mi nedůstojné pokusit se utéct, ale Marcela ji chytla
za obojek, chvíli ji drbala za uchem, strčila jí do huby piškot,
a koza si mne přestala skoro všímat. Občas se na mne sice
otočila, jako jestli tam pořád jsem, ale Marcela na ni vždy
promluvila a ona se zas uklidnila. Vlastně se chovala jako pes.
Pes. To je další
kapitola. Nevím, co to má Marcela za zálibu, že její zvířata
musí být vždycky větší než ona. Mají rotvajlera. Pes jako
kráva. Nejdříve jsem se ho bál, ale pak jsem zjistil, že
strašidelně jenom vypadá. Také už je dost starý. Ale nechtěl
bych, aby mě takové zvíře kouslo, když vidím tu tlamu. Miluje
rohlíky, a když jeden dostane, zmizí v něm ani nevím jak. Ale je
legrační. Když jsme šli ke zvířatům, běhali po zahradě s
jednou ovečkou a trkali se navzájem do zadku.
Měl bych své
výhrady k tomu, jak přátelsky se Marcela chová ke svým zvířatům
– spíš jako by to byli kamarádi. Jsem z vesnice, a takovéhle
jednání se zvířaty se tu nevidí. Zvířata jsou tu pro užitek,
ne aby si z nich člověk dělal kamarády. Ale ona si s nimi povídá,
koza škemrá o cigarety a piškoty, prase se dožaduje rohlíku, a
slepice se jí otírají o nohy jako kočky. A krocan...i z toho jsem
měl napřed strach. Obrovské zvíře...Marcela říkala, že toho
nebude zabíjet, protože Honzíka nejde sežrat. Nechává si jej
jako maskota. Chodil kolem nás, hlavu celou fialovou, brblal to své
„hudryhudry“a Marcela – připadal jsem si jako pitomec –
povídala:“No ty jsi ale krááásný Honzík, ukaž...“ A krocan
byl štěstím bez sebe, asi že je tak moc krásný – nevím,
jestli jí rozuměl, ale předváděl se čím dál víc.
Vlastně je to
legrační. Asi si budu muset zvyknout, že v některých věcech je
Marcela trochu praštěná. Ale pokud půjde jenom o to, že se
kamarádí s krocanem, nevadí mi to.
Po prvním víkendu
stráveném v mé nové rodině jsem spokojen. Nemohu sice vědět,
jak se věci budou dále vyvíjet, ale zatím se cítím ve své nové
roli dobře. A mohu konstatovat, pokud jde o kuchyň, že Marcela
dobře vaří. Také ráda peče, v podstatě skoro pořád je doma
něco k zakousnutí. To se mi líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat