1.1.97 st
Máme tu nový rok.
Rok, ve kterém se narodí moje dítě. Možná někomu připadám
sentimentální, ale pro mne je to opravdu významná událost.
Vždycky jsem toužil mít dítě. Jen nebylo dost příležitostí
seznámit se. Bratr a sestra už děti mají, ale také jsou poněkud
starší než já. Ale nic není ztraceno. Čekal jsem, až potkám
ženu, která by byla dobrou partnerkou pro mne a matkou pro mé
dítě, a na vesnici opravdu není moc příležitostí vybírat si.
Stále si nejsem jist, jestli jsem se neunáhlil, když jsem se
rozhodl mít dítě s Marcelou. Ale s tím už se nedá nic dělat.
Možná jsem chtěl dítě až příliš, proto jsem poněkud slevil
ze svých kritérií pro výběr partnerky – měl jsem prostě
pocit, jako by mi ujížděl vlak. Teď už je to, jak je, a na mně
je, abych se postaral o zázemí i dobrou výchovu svého budoucího
dítěte. Věřím, že pro to mám všechny předpoklady a vše se
bude vyvíjet, jak má.
Silvestr proběhl
příjemně. Marcela udělala chlebíčky i něco sladkého,
posedávali jsme a dívali se na televizi, děti chvíli běhaly
venku. V půlnoci Marcela opět odpálila světlice, které jsem
přinesl. Pak jsme šli na krátkou procházku. Šli jsme i se psem –
nerozumím tomu, tenhle pes se toho silvestrovského bouchání vůbec
nebojí...Marcela mi ale vysvětlila, že byl cvičený, aby se nebál
střelby. Navíc už je hodně starý a dost nahluchlý.
Zítra už zase
začíná běžný pracovní život. Marcela chtěla ještě zůstat
s dětmi, než půjdou do školy. Stejně ale děláme inventuru,
budeme tedy ve zbývajících dvou dnech a v sobotu v obchodě s
Jirkou. Ale příští týden už Marcela musí do obchodu. Bude tam
po novém roce docela klid, nebude to tedy nic náročného. A brzy
už Marcela pracovat nebude, přinejmenším nějaký čas. Chci si
tedy ještě trochu odpočinout, než bude všechno jen na mně.
19.1.1997 ne
Pomalu se blíží
konec ledna, a já opravdu začínám být nervózní. Marcela už má
velké břicho, a za měsíc už má termín. Opatřili jsme
postýlku, Marcela koupila plínky a nějaké dětské oblečení,
ale jinak vypadá, jako by ji nadcházející událost nijak příliš
nevzrušovala. Chodí do obchodu jakoby nic, a když začnu o dítěti,
má vždycky spoustu jiných témat k hovoru, které ji, zdá se,
zajímají o mnoho víc. A pořád hodně čte. Nechápu to. Také
nejsem negramotný, sám mám několik knih, které jsem četl, ale
aby pořád ležela v knížkách, kdykoliv má volnou chvíli, to
není normální. Ale musím uznat, že domácnost má v pořádku,
nemám tedy žádný rozumný důvod, proč bych musel zakročit.
Však ona brzy bude mít jiné starosti.
Domluvil jsem se se
sestrou Růženkou, až Marcela zůstane doma, že nám bude
dopoledne vypomáhat v obchodě. Máme pronajatý obchod v jejich
domku, bude to tedy mít hned v domě, a nějaká koruna navíc jí
vždycky přijde vhod. Jejich kluci už oba chodí do školy, nebude
tedy pro ni problém dopoledne být v obchodě. Bude prodávat jen
noviny, časopisy a cigarety, a vždycky tam někdo z nás s ní
bude, abychom případně obstarali prodej elektra. Ale dopoledne
většinou lidé chodí spíš pro noviny, a my s Jirkou tak budeme
mít čas, abychom si udělali pořádek v papírech, vyřídili
objednávky a reklamace nebo ocenili nové zboží.
Musel jsem koupit
další uhlí. Je poměrně zima, uhlí rychle mizí. Kupuji druhou
jakost, je to levnější, i když Marcela říká, že to moc
dehtuje a je – ani nebudu používat její výraz – prostě že
to příliš zanáší komín. Minulý týden se strašně rozčilila.
Byl u nás kominík – chodí sem tak dva až třikrát do roka,
všem vymete komíny a v každém domě dostane nějaké peníze a
většinou i skleničku. Vlastně jsme ho snad nikdy neviděli
střízlivého. Marcela říká, že je to jedno, protože prý je
asi takový už normálně. Možná má pravdu. Ale když minulý
týden vymetl komín, stalo se něco divného. Večer v komíně
chytil usazený dehet, a celý komín asi půl hodiny hořel zevnitř.
Bál jsem se, pochopitelně, a přemýšlel jsem, jestli bych neměl
zavolat hasiče. Ale Marcela jen řekla: „Prosím tě...říkala
jsem ti, že to dehtuje. A komín je nový a zevnitř omítnutý, tak
by se nemělo nic stát. Prostě to budeme hlídat a uvidíme. A toho
blbce příště zabiju, až se tu ukáže...“
Nevím, proč musí
pořád mluvit jako dlaždič. To bude moc pěkné, až tyhle výrazy
od ní pochytí dítě. Ale když se o tom zmíním, ona jen mávne
rukou:“Když se to nenaučí ode mne, naučí se to ve školce. A
já budu za blbce, protože to neumím a pohoršuje mě to. Tak to
bude znát předem a nebude to pak pro ně tak zajímavé.“
Alespoň mě už
přestala provokovat tím, že by o dítěti mluvila jako o holce...
No a našla někde
ve stodole kus nějakého železa, připevnila to na řetěz, a
vyčistila komín ještě jednou, pořádně. Vybrala pak zespodu
velkou hromadu zbytků. Docela jsem se bál, aby se jí něco
nestalo, lezla s tím břichem nahoru na střechu po žebříku, ale
ona vypadala, jako by si toho sama ani nevšimla...už aby bylo dítě
na světě, nebo se zblázním.
2.2.97 ne
Tento víkend u nás
strávila Zdena, máma Marcely. Děti – vlastně i Marcela, prostě
všichni tři vypadali spíš neutrálně otráveně, když se
ohlásila. Nerozumím tomu. Děti by přece měly být rády, že jim
přijede na návštěvu babička. Stejně tak Marcela. Zdena chtěla
přijet právě kvůli tomu, že Marcela bude brzy rodit, to matky
dělávají. Ale Marcela, když jsem to zmínil, jenom řekla:“Nojo,
ono by to docela dobře šlo i bez ní...“ Mají v té rodině
divné vztahy. Já mám Zdenku docela rád. Po tom divném rozchodu s
Františkem, který, podle všeho, těžce nesla, se uklidnila, a
dobře si spolu rozumíme. Ale je pravda, že s Marcelou to občas
zaskřípe.
Stejně tak i tenhle
víkend. Zdena si prohlédla naši novou ložnici, připravenou
postýlku, a zdálo se, že se jí to líbí. Ptala se Marcely, jak
bude prát plínky, když nemá tekoucí vodu. Vím, dosud jsme ještě
neudělali vodovod. Ale Honza mi slíbil, že mi někdy tento rok
pomůže, a uděláme rozvod od studny. Zatím je třeba nosit vodu v
kbelíku. Marcela ale vypadá, že jí to nevadí...dokonce, kolem
vánoc zamrzla pumpa. Sice ji Marcela natírala trochu olejem, ale je
to stará pumpa a asi to nestačilo. Jenomže ona si prostě
přivázala kbelík na provaz a tahá vodu takhle. Vlastně jí to
jde stejně rychle, jako kdyby ji pumpovala. Ale opatřili jsme
starší vířivou pračku se ždímačkou, praní by tedy neměl být
zas tak velký problém...vím sice, že mnozí už používají
pro děti papírové plínky, připadá mi to ale dost drahé. Však
se ještě uvidí.
I Marcela dává
najevo, že jí to nevadí. Řekla Zdence, že plínky bude prát
nejspíš dost podobně, jako pere ostatní prádlo, a že jí to ani
nevadí. Prý si v kotelně, kde máme tu pračku, vždycky docela
odpočine. Byl jsem rád, že si před matkou nestěžovala, nevrhalo
by to na mne dobré světlo. Však všichni během příštích let
uvidí, jak ten dům dám do pořádku.
Ale pak Zdenka zase
začala komentovat, jak to Marcela vede s dětmi. Jako by už neměla
své zkušenosti. Poukázala znovu na to, že ty děti nemají žádné
povinnosti, jen si lítají venku, a že by měly také něco dělat.
Viděl jsem, jak se Marcela nadechuje, a čekal jsem, co bude dál.
Ona se ale docela klidně zeptala: „Co myslíš konkrétně?“
-“Třeba mýt
nádobí by už Jitka klidně mohla.“
-“To by sice
mohla, ale nemusela.“
-“No ale takhle si
nezvykne, že musí něco dělat, vždyť je líná.“
-“Jo, myslíš, že
když ji teď budu nutit mýt nádobí, že ji to pak bude hodně moc
bavit? Nebo že až ho jednou bude muset začít mýt, že nebude
vědět, za který konec se bere talíř? On má ale všechny konce
stejné... A Kristián by mohl krmit slepice, protože nemá rád
zvířata. Prosím tě, mami, nech toho.“
Zdenky se tvářila
uraženě, ale to jí nebránilo, aby u večeře nezačala znovu:
-“Jak to, že děti
nejedí to, co my?“
Měli jsme totiž na
moji žádost palačinky se špenátem. Ale děti špenát nerady,
měly je tedy namazané marmeládou.
-“Měly by jíst
také špenát, když je to k večeři.“
Sám bych se Zdenou
vřele souhlasil, vůbec se mi nelíbí tohle rozmazlování, ale už
jsem se poučil, že to nemá cenu.
-“A myslíš, že
kdyby to třeba odmítly jíst, že bych je taky měla
zmlátit?“zeptala se Marcela tak jedovatě, že mi bylo jasné, že
mluví o nějaké konkrétní události z dětství.
Ale Zdena si nedala
pokoj:
-“Já bych se na
to vykašlala, aby si na mne každý vymýšlel, co bude jíst.“
-“Tak si dej před
pusu kapesník, než začneš kašlat.“ Marcela už vypadala
opravdu zle. A dětem jenom jiskřily oči, zjevně se velmi dobře
bavily.
Jsem rád, že už
je Zdena pryč. Rád si s ní popovídám, ale takhle mám přece
jenom svůj klid. Zítra je pondělí a potřebuji si také trochu
odpočinout.
16.2.97 ne
Včera umřel pes.
Byl už opravdu starý, a v podstatě to Marcela čekala. Ona i děti
to vlastně jen konstatovali. Měli ho jistě rádi, ale protože i
děti věděly od Marcely, že pravděpodobně brzy umře, nebyly z
toho nijak šokované. Ale i tak mě překvapilo, že jim nevadí ani
pohled na mrtvého psa. Asi jsou zvyklí, a nejspíš už viděly
více mrtvých zvířat. Ale je to divné. Sedmi a osmileté děti by
měly být citlivější, podle mého názoru. Pes umřel v boudě, a
ony se tam prostě samy šly podívat a pohladit mu packu, která
zůstala natažená hned na kraji.
Marcela se mě pak
zeptala, jestli chci zavolat kafilerii, aby psa odvezli. Ale vím od
známých, že to není nic levného. Řekl jsem jí to, a ona jakoby
nic řekla, že nevadí, zakope psa na zahradě. To jsem ale nechtěl
připustit. Přece jenom, každým dnem by měla rodit, jak chce
zakopávat psa?
-“No a co chceš
tedy dělat?“zeptala se.
-“Nevím. Mohl
bych zavolat známému, jestli by nepřišel vykopat jámu. Já bych
nemohl. Víš, že mi to nedělá dobře. A nemůžu se koukat na
mrtvolu.“
-“No a kdy by ten
známý přišel?“
-“To nevím. Ale
vím, že tenhle víkend pomáhá někomu se dřevem.“
-“No neblbni, tak
ho tu mezitím budeme vysušovat, aby se nezkazil? Hele, nemrzne, tak
jdu kopat.“
Vlastně jsem nemohl
nic dělat. Opravdu bych se bál jít kopat takovou jámu. Ten pes
umřel vleže na boku, a jak byl ztuhlý, bylo potřeba udělat
opravdu velkou jámu Navíc je to rotvajler, když ho Marcela
naposledy vážila, vážil skoro šedesát kilo. A pamatuji si, když
jsme před rokem přerývali záhonky, jak se mi i při tom udělalo
špatně. Nevím, čím to je. Najednou jako by se mi ucpalo všechno
v hlavě a nemohu dál. Marcela sice stereotypně opakuje, že pokud
nebudu protahovat krk, bude se mi to stávat, a že masírovat umí,
ale čarovat ne. Ano, masíruje mě, ale podle mého soudu by to bylo
potřeba denně, a to ona nedělá.
Dokonce bylo potřeba
rozbít boudu,aby psa dostala ven. Marcela na sebe tedy navlékla
nějaké staré hadry, vzala palici a šla na to. Děti letěly
nadšeně s ní. Zůstal jsem doma, opravdu bych se nemohl dívat na
mrtvolu, i když je to jenom pes...
Poslouchal jsem rány
ze dvora, a když pak ztichly, ještě chvíli jsem počkal a pak
jsem se šel podívat ven. Bouda byla v rozvalinách a pes nikde.
Zašel jsem tedy na kraj zahrady, abych aspoň z dálky zjistil,
jestli je všechno v pořádku. Marcela kopala do země krumpáčem,
děti pomáhaly odhazovat zem, a vedle jsem zahlédl ležet toho psa.
Zavolal jsem na Marcelu:
-“Co kdyby se ti
udělalo špatně?“
-“Jak
špatně?“popošla kousek ke mně. „Maximálně bych mohla začít
rodit, a to by se mi mimořádně líbilo.“
Vrátil jsem se tedy
domů. Asi za hodinu a půl všichni přišli domů, povídali si, co
kdy zažili se psem, a vypadali docela spokojeně. Marcela šla
normálně vařit jídlo, ale bylo vidět, že je unavená. K večeru
pak na dvě hodiny usnula. Teď už zase vypadá normálně. Snad to
všechno bude bez následků. A jsem rád, že dítě už brzy přijde
na svět, tahle její nezodpovědnost mě prostě ničí.
Žádné komentáře:
Okomentovat