24.12.1996 út
Tak, a je po
Vánocích. Ale bylo to celkem příjemné, to musím uznat. Marcela
s dětmi vymysleli takovou hloupost – vlastně: začalo to tím, že
nám do obchodu přivezli světýlka na stromeček. Mezi nimi byl i
řetěz malinkých tmavomodrých žároviček, a Marcela se do nich
úplně zamilovala. Museli jsme je prostě koupit. Pak Marcela s
dětmi nakoupila tmavomodré stužky, modré a stříbrné takové ty
aluminiové „vlasy“, a několik pomerančů a citronů. Pak to
ovoce nakrájela na plátky a s Jitkou je pomocí stužek pověsily
na stromeček místo ozdob. Nakonec celý stromeček i s tím
svítícím řetězem omotaly modrými a stříbrnými řetězy a
posypaly těmi „vlasy“...nakonec musím uznat, že to vypadá moc
hezky. My jsme byli vždy zvyklí věšet na stromeček čokoládové
kolekce, ale to Marcela nechtěla, říká, že to pak všichni
otrhají a stromek vypadá jako koště. Asi má pravdu...a otcův
vánoční stromek už druhý rok nemůžu vidět. Nikdy nebyl moc
hezký, ale trochu se mi po tom stýská. Doufám, že příští rok
už to bude jiné.
Den proběhl
příjemně. Marcela se dost motala v kuchyni, aby udělala k jídlu
všechno, co jsem chtěl – vánočky už pekla o víkendu, ty byly
skoro snědené, a ze zbytku pak na Boží Hod slíbila upéct
žemlovku. Ale musela dodělat kapra načerno, také smaženého,
dětem řízky – stále nechápu, proč by nemohly jíst rybu
stejně jako já. Aspoň že jich udělala víc, abych si i já mohl
vzít. A dopoledne upekla ještě jablečný závin. To jsme sice my
na Štědrý den nemívali, ale mám závin rád a mohli jsme ho jíst
s dětmi během dne. Když jsme se na něj, ještě teplý, vrhli,
Marcela nás popíchla:“Ale neuvidíte zlaté prasátko...“
Jitka, vždy
připravená chytit se jejích hloupostí, se zakřenila a přidala
se:
-„Ani Ježíška
neuvidíme. Kdybychom na něj čekali, mohla sis klidně ušetřit to
vaření, protože by žádný vánoce nebyly.“
Marcela byla, zdá
se, v dobré náladě:“A ty si myslíš, že takhle nějaký vánoce
budou, jo?“
-“Hehe, no jasně.
Protože bys brečela, kdybys nám nemohla dát dárečky.“
-“Nebrečela,
přála bych vám to, hajzlíci. Jenomže byste mě zabili.“
-“No,s tím
počítej. Hodně surově.“
-“Áááách...“vzdychla
Marcela. „Já jsem to věděla, že jsem si radši měla pořídit
perskou kočku než tohle...teď bych ji aspoň mohla hodit pod
traktor a prošlo by mi to.“
-“My tě taky máme
rádi, maminko.“usmála se Jitka.
-“No, to jsem
dopadla.“ na to Marcela, a děti se jen spokojeně šklebily.
Snad si na ty jejich
dialogy jednou zvyknu. Pořád mi připadá úplně šílené, aby se
takhle bavily matka s dětmi. Ale jim to, zdá se, vyhovuje, a nevidí
na tom nic špatného. Ještě že ke mně se děti chovají poměrně
zdvořile. Tohle bych nestrpěl, a ony to dobře vědí.
Večer jsme se
všichni převlékli do svátečního – děti i Marcela se sice
netvářili nadšeně, ale jsou věci, ze kterých neslevím, a oni
to, zdá se, pochopili. Po večeři se rozbalovaly dárky – děti
se střídaly v jejich vybírání z pod stromečku a přidělování
tomu, komu patřily. A zase tu bylo něco jinak než v normálních
rodinách. Marcela dostala od dětí nějakou propisku, což by bylo
celkem v pořádku. Ale ta byla celá zamotaná do velké koule
toaletního papíru...Kristián zase dostal novou bundu, ale než si
ji mohl vyzkoušet, musel absolvovat cestu všemi kapsami. U bundy
totiž byl dopis, oznamující mu, že než si bundu oblékne, musí
otevřít levou dolní kapsu. Tam byl malý dáreček a lístek, kam
se má teď podívat. Nakonec to celé zabralo asi čtvrt hodiny, což
mě, pravda, moc nebavilo, ale Kristián se zdál být nadšený.
Jsem zvyklý, že
Štědrý večer má určitou důstojnost, a jejich blbosti, i když
musím přiznat, že některé docela zábavné, ji v mých očích
poněkud narušují.
Sám jsem nevěděl,
co dát Marcele k Vánocům, a ani jsem se jí nemohl zeptat, co by
chtěla. Na každou otázku stereotypně odpovídala...“Já nevím,
asi nic...“ Ptal jsem se tedy dětí, a ty mi bez váhání
poradily:“Dej jí kladivo a hřebíky, uvidíš, že bude nadšená.“
Připadalo mi to
jako úplná hloupost. Kladivo a hřebíky pod stromečkem? Nakonec
jsem tedy přece jen koupil dvě krabice s hřebíky...připadal jsem
si jako cvok. Ale Marcela skutečně nadšeně vypískla: „Jééé!!!
Sedmičky už mi došly, díky!“
Z obchodu jsem jí
vzal Panorama křížovek, občas si to kupuje, a ve volných
chvílích vždycky luští nějaké dokreslovačky nebo co, ani tomu
nerozumím. Ale i z toho měla velkou radost.
Já jsem dostal
opravdu hezkou mikinu a nějaké poměrně luxusní prádlo. V rukávu
mikiny byl zastrčený lovecký salám. A pak několik dárků –
nakonec uznávám, že občas mají dobré nápady – jednotlivé
ponožky. V každé byl nacpaný jeden malý dárek. A v jedné
dokonce parfém. Opravdu mě to potěšilo. Nakonec je vidět, že si
mě Marcela váží a umí ocenit všechno, co pro ně dělám.
Pak jsme si sedli ke
stolu s cukrovím a děti si hrály s novými hračkami. Rád bych,
abychom si zase zahráli nějaké hry, ale raději jsem to ani
nenavrhoval. Po předchozích zkušenostech vím, že by to nemuselo
dopadnout dobře. Oni vždycky jen vymýšlí blbosti, a nechci se na
Štědrý den s nimi hádat. Ani šachy s Kristiánem už nehraji.
Když mě tehdy porazil – ovšemže to bylo pouhou náhodou, viděl
jsem, jakou má škodolibou radost. Tohle nesnesu.
Pustili jsme si tedy
nějaký film, Marcela se zabrala do nového luštění...zbytek
večera proběhl příjemně. Kolem deváté jsme ještě šli na
krátkou procházku po vsi. Mám rád tuhle vánoční atmosféru a
byl jsem rád, že Marcela ani děti nic nenamítali a ochotně šli
se mnou. Ovšemže se zase klouzali a dělali blbosti, všichni i se
psem, ale ani mi to vlastně nevadilo.
Děti už spí, a
Marcela usnula v obýváku na zemi. Když vidím, jak už má docela
velké břicho, překvapuje mě, že je pořád tak pohyblivá. Já
mám břicho jen trochu, a občas mi dělá problémy ohnout se přes
něj nebo zaujmout nějakou náročnější polohu. Marcela jako by o
něm ani nevěděla. A usnout na zemi – to bych asi ani nedokázal,
vzbudil bych se pak celý bolavý. Ale nechám ji, jistě je po celém
dni také unavená, a půjdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat