Tatínkův deník 26

4.5.1997 ne

Naposledy jsem se zmínil o Marcelině laxním přístupu k péči o Elišku, a jako bych snad přivolal. V týdnu byla s Eliškou v poradně. Eliška dobře papá a správně přibírá na váze, tady je vše v pořádku. Ale ptal jsem se Marcely, jestli se už nemá začít něčím přikrmovat, také jestli ve vývoji nezaostává za ostatními dětmi...a ta jen mávla rukou:

-“Ti toho vždycky vědí nejvíc...“

-“Jak to myslíš?“zbystřil jsem sluch.

-“Nijak. Že mě to nezajímá. Jo, vidíš tam všude na zdech nějaké tabulky, co kdy má mimino umět. Ale nedívám se na ně. Stačilo, jak otravovali s Jitkou a Kristiánem...“

-“No počkej, ale to musíš sledovat.“ upozornil jsem ji.

-“Nemusím. Tak tam dojdi a podívej se na to. Hele, pokud není debil, a to zjevně není, prostě jednou se začne převalovat a lézt po čtyřech, ale vážně je mi jedno, kdy to bude. Jo, časem jí začnu vymačkávat šťávičky, ale tak za měsíc.“

Opravdu nevím, jestli je to dobře. Ptal jsem se Moniky, a ona říkala, ať se uklidním. Že Marcela už má dvě děti a ví, co s nimi dělat. Snad tedy bude všechno v pořádku. Ale tahle Marcelina neúcta ke všem autoritám mě ničí. Opravdu jsem zvědav, jak to bude vypadat, až začne Eliška jednou chodit do školy...

18.5.97ne

Včera přijeli na návštěvu Honza s Monikou. Vždycky je rád vidím, a Marcela, zdá se, také. Ale tentokrát měla jejich návštěva pro mne mimořádný význam. Honza říkal, že se otec ptal na Elišku a vzkázal, abychom příští neděli všichni přijeli...tak je to tady. Věděl jsem, že to otec dlouho nevydrží. Mám opravdu radost. Jen je škoda, že mu nemohu předvést syna, jak by si jistě přál. Ale pokud vím, i Honzovu dceru Hanku má otec velmi rád. A vlastně je moje Eliška jeho teprve druhou vnučkou, zatímco vnuky má už tři. Všechno bude jistě v pořádku. Navíc Honza s Monikou slíbili, že příští týden přijdou k otci, až tam budeme my. Jsem rád. Uvolní se tak možné napětí, a pro otce nebude snadné, kdyby chtěl něco začít vyčítat...

Marcela se na to pozvání netvářila nijak. Ale ani jsem se jí na to neptal. Je mi jasné, že by jistě v neděli nejraději dělala asi dvacet jiných věcí, než vysedávat v kuchyni u otce, ale s tím se bude muset smířit. Naše rodina vždycky držela pospolu, a pravidelné vzájemné návštěvy jsou jednou z věcí, na kterých trvám. Nemohu se už dočkat příští soboty.

Dnes se tu zastavila i sestra Vlasta, a znovu se mluvilo o otci. Zase se spolu včera pohádali. Vlasta říkala, že je to s ním čím dál horší, neustále se mu něco nelíbí. Ani se strýčkem to prý není snadné. Přijíždí každý víkend, a i když nikdy nic nedělá, všemu rozumí nejlépe ze všech a je to vlastně on, kdo v celém domě velí. Prostě oba stárnou, to je to.

Vlasta slíbila, že příští týden zase přijede, bude tedy u otce, až tam přijedeme my. Všechno vypadá dobře, a i když jsem stále trochu nervózní, věřím, že vše dopadne dobře.

25.5.97 ne

Tak, a máme to za sebou. Dnes dopoledne jsme byli u otce, a všechno dopadlo, myslím, nad očekávání dobře.

Byl jsem nervózní celou sobotu, nejraději bych už měl první návštěvu u otce za sebou. Zato Marcela i děti vypadali, jako by se jich to ani netýkalo...no ovšem, jejich rodinné vztahy nikdy za nic nestály, nejspíš ani nechápou, že někomu může na něčem takovém vůbec záležet... Až jsem dostal strach, aby něco nepokazili. Nechci ani pomyslet, co by se dělo, kdyby se tam spolu začali bavit svým oblíbeným způsobem. U nás by něco takového nebylo vůbec myslitelné. V naší rodině vždy platila úcta ke starším, a úcta k rodičům byla na prvním místě. Způsob, jakým se ti tři spolu baví, by otce jistě přinejmenším pohoršil, a to je věc, kterou teď nemohu ani v nejmenším potřebovat.

V neděli dopoledne jsme se tedy vydali do sousední vesnice k otci. Marcela oblékla Elišce nejhezčí kombinézku, kterou pro ni dostala od nějakých příbuzných z ciziny, a i Jitka s Kristiánem se oblékli trochu slušně.

Nebyl jsem si jist, jak bude vše probíhat, ale Vlasta mě zbavila rozpaků. Když jsme zaparkovali před vraty, vyběhla ven a podržela našeho psa, Punťu, aby neutekl. Je to takový malý chlupatý voříšek, ale umí být pěkně ostrý. Poslouchá vlastně jenom otce. Dokonce ne mě zavrčel, asi už za tu dobu zapomněl...zato Marcela a děti vypadali, jako by jim to bylo jedno. Vím, byli vždycky zvyklí na velké psy. Já jsem přece jen opatrnější. Dobře vím, jak i kousnutí od malého psa může bolet, a mám strach z možné infekce.

Ale jak už jsem řekl, Vlasta Punťu podržela, a když jsme přišli na dvůr, on pak odběhl a už si nás nevšímal. Otec stál na zápraží, a pozdravil mě, jako bychom se viděli naposledy včera. I s Marcelou a s dětmi se přivítal úplně normálně, všechno jako bychom se vídali pravidelně každý týden...vlastně se mi ulevilo.

Šli jsme dovnitř, u stolu seděl strýček, který se s námi všemi také pozdravil a nechal si představit děti. Vlasta uvařila kávu, a děti se bez rozpaků pustily do otcových tvarohových buchet. Ty byly vždy nepřekonatelné. Nikdy jsem od nikoho nejedl tak dobré tvarohové buchty, a děti to velmi hlasitě ocenily, což otce zjevně potěšilo. Také mu okamžitě začaly říkat „dědo” - nejdříve ve mně hrklo - ale on se tvářil, jako by to bylo úplně v pořádku.

Marcela položila Elišku na gauč v koutě kuchyně, Vlasta se k ní hned vrhla a začalo to své „ťuťuťu” - někdy si myslím, že se z ní zblázním, jak je pořád dětinská, ale tentokrát se to hodilo, alespoň se pořád něco dělo. Děti se tomu u stolu potichu chechtaly, a všiml jsem si, že otec se tvářil, jako by se mu chtělo smát se s nimi. To jsem nechápal...tohle my bychom si nikdy nemohli dovolit, ale teď, cizí nevychované děti, a on vypadá, jako by se mu jejich chování líbilo. I Marcela se chovala zcela uvolněně. Odpustila si sice svoje nejsilnější výrazy, ale k uctivosti to stejně mělo daleko. Vzala si Elišku ke stolu na klín a za chvíli si povídali s otcem, jako by se znali odjakživa. Ale ona nejspíš dobře věděla, co dělá. Ptala se ho na hospodářství, králíky, drůbež, ovce a tak, a otec se rád rozhovořil. Ani si nejsem jist, jestli ho chtěla jen potěšit a uchlácholit, nebo jestli ji jeho zkušenosti tolik zajímaly. Ale najednou oba vstali a šli ven, podívat se na králíky a na otcovu ovečku. Jitka s Kristiánem běželi ovšem s nimi.

Osaměli jsme s Vlastou a strýčkem, a strýček hned začal o tom, jaká je ve městě drahota, a co všechno kde sehnal levněji. To je takový jeho koníček. Je v důchodu, a, podle všeho, má dost peněz, před několika lety prodal dům. A tak tráví svůj čas tím, že chodí po městě a nakupuje všechno, co je ve slevě. O víkendu pak přijede k otci - vždycky tak jezdíval, i když jsme byli malí - a celý víkend tam rozdává své rozumy. Nikdy jsem jej neměl příliš rád, ale i tak k němu cítím úctu, jako k otcovu bratrovi a staršímu člověku.

Za chvíli pak přišli Honza s Monikou, a na chvíli se tu zastavily i jejich děti. Nacpaly se otcovými buchtami a zase odběhly, co by tu také dělaly. Otec se vrátil zpět do domu, Děti běhaly po dvoře a Marcela někde zůstala, zřejmě aby nakrmila Elišku.

A pak dokonce přijela i Růženka s celou rodinou. Mohl bych být rád, že je nás tu nakonec tolik, ale Růženka - zejména tedy její manžel Zdeněk, mě dost nudí. Ale on si zase velmi dobře rozumí se strýčkem. Ještě ani nedosedl a už byli oba ponořeni do hovoru o drahotě a špatných poměrech v zemi, o tom, jak podnikatelé a politici kradou...chtělo by se mi upozornit je, že já jsem vlastně také podnikatel, a zeptat se jich, jak to tedy myslí. Ale vidím Honzu, který je snad ani neposlouchá a je mu to zjevně jedno. Nejspíš má pravdu, oni snad ani nevědí, o čem mluví...nakonec stejně nejvíce pozornosti na sebe přitáhl Růženčin starší syn Zdeněček, který tam stát, kymácel se ze strany na stranu, a blábolil zase nějaké nesmysly. Je neuvěřitelné, že tenhle kluk, který je už od pohledu nenormální, umí zpaměti celý kalendář, všechna jména v něm a kdy má které svátek. Růženka se hned chytila Marcely, která si neprozřetelně sedla vedle ní, a začala jí něco o Zdeněčkovi vyprávět, a Marcela - nevěřil jsem svým očím - byla vlídnost sama. Přikyvovala a tvářila se, jako by ji to všechno zajímalo. Ale nejspíš, jak si myslím, Růženku ani neposlouchala, jen chtěla mít klid. Držela na ruce Elišku, a když Eliška po nějaké době nespokojeně zavrněla, Marcela se zjevný ulehčením vstala a odešla ven, aby ji dala spát do kočárku.

Domů jsme přijeli až k večeru. Jsem unavený, přece jenom, byl to dlouhý den, ale jsem také spokojený. Ještě ve vratech otec připomenul, ať se zase za týden stavíme. Ale nechápu jednu věc: Marcela vypadá, jako by otce měla ráda, stejně tak i děti. A otec zdá se, je na tom podobně...

Nakonec je to jedno. Důležité je, že se naše vztahy zase normalizovaly a já si už nemusím připadat, jako bych byl vyloučený z vlastní rodiny.