Tatínkův deník 8

4.9.po

Celý týden jsem se k psaní nedostal, žiji jako v jiném světě. Každý den chodím z práce domů, a to „domů“ má teď jiný rozměr než dříve. Marcela večer odchází do kravína, ale předtím se ještě stihneme s dětmi navečeřet a trochu si popovídat. Když Marcela odejde, někdy děti chtějí pohádku, ale už ne tolik. Jednou jsme místo toho zase hráli tu hru s kreslením. A rozhodl jsem se, že naučím Kristiána hrát šachy. Teorii už umí, ale potřebuje hrát, aby se naučil i strategii. Marcela, když jsem se ptal, jestli hraje, řekla:“Hráli jsme kdysi s bráchou. Ale já nemám ráda, že musím chtít vyhrát.“ Tomu moc dobře nerozumím. Hry jsou přece od toho, aby se vyhrávaly, ne? Ony si spíš s Jitkou vysypou na zem puzzle z neuvěřitelně mrňavých dílků, válí se po břiše, plácají o nesmyslech, a snaží se najít všechny dílky, které dají dohromady kousek oblohy. To by mne nebavilo. Začali jsme tedy s Kristiánem hrát šachy. Je jasné, že on zatím prohrává, je ještě malý a neumí to, ale já mu během hry vždycky vysvětlím, co udělal za chybu. Jistě se brzy zlepší.

Dvakrát jsem zašel na pivo, když Marcela večer odešla. Děti proti tomu nic neměly, jsou zvyklé usínat samy. Nebo si možná ještě hrály. Jsem přesvědčen, že na tom není nic špatného, aby si chlap zašel po práci na pivo. Je to jeho právo. Otec vždycky nadával, že jsem pořád v hospodě, ale to už je pryč. Jednou jsme zašli do hospody s Jirkou, koneckonců, měl jsem potřebu popovídat si o svém novém životě, a chtěl jsem se také pochlubit. Zdá se, že i Jirkovi se Marcela docela líbí...jenom se trochu bojím, aby se nelíbil příliš on jí. Ale věřím, že tohle dokážu mít do budoucna pevně pod kontrolou.

Dnes šla Jitka poprvé do školy. Večer se tedy nesl v duchu vyprávění, jaké je to ve škole. Ale vlastně jako by z toho Jitka ani nebyla moc nadšená. Nebo spíš vypadá, jako by jí to bylo skoro jedno. Na mé vyptávání odpovídala, ale řekla, že se tam asi bude nudit. Řekla doslova:“Já si čtu večer knížku, a ve slabikáři máme MÁ – MA. To bude otrava...“ Říkal jsem Marcele, že si myslím, že nebylo dobré učit Jitku číst takhle s předstihem. Jitka ani nepustila mámu ke slovu:“To mi měla vypíchnout oči? Nikdo mě nic neučil. Ale nejsem debil.“

-“Jsi debil,“ na to Marcela. „Ale obratně to maskuješ“.

Jitka se zakřenila, jako by šlo o dobrý vtip, a povídá: „Nojo, po mamince. Jenom jsem hezčí.“

-“Jen počkej, až budu mít víc peněz, nechám si na ksicht vytetovat prdel a budu taky hezká,“ na to Marcela.

-“Ty nebudeš mít víc peněz. Právě proto, že jsi debil. Jako já.“ upřesnila Jitka.

Marcela se jen uchechtla, a dál nevzrušeně myla nádobí. Nechápal jsem, co se to tady děje...ale ty dvě se zjevně moc dobře bavily. Jestli spolu takhle vtipkují...už jsem se zmínil, že k jejich vzájemnému vztahu mám jisté výhrady. Ale nechtěl jsem se hádat, tak jsem raději mlčel. Jedním jsem si jistý – ať se spolu baví jak chtějí, ale ke mně si tohle dovolit nesmí nikdo.

Raději jsem tedy změnil téma a začal jsem vyprávět, jaké to bylo, když jsem chodil do školy já. Jak jsme s kluky ve škole zlobili, i jak jsme po škole chodili hrát fotbal. Také jak jsem musel pomáhat tátovi, když se třeba sušilo seno. Nechci se chlubit, ale už v mladém věku jsem dokázal zastat pořádný kus práce. O to víc se mne teď dotýká, že to otec nikdy neuměl ocenit. Dobře mu tak, teď má co chtěl.

10.9.ne

Zas uběhl další týden. Jitka si už zvykla ve škole. Kristián je přihlášený do školky, ale moc tam nechodí. Ptal jsem se Marcely, proč ho tam nevodí pravidelně.

-“Proč?“ zeptala se. „Vždyť jsem přes den doma. Tak když se mu chce, vezmu ho tam. A když ne, může být klidně tady.“

S tím nesouhlasím, a hned jsem vysvětlil, proč:

-“Děti by si měly zvyknout na kolektiv, než půjdou do školy. Všude se o tom píše. Tady se nenaučí vycházet s dětmi. Měl by chodit do školky.“

-“Neměl,“ řekla Marcela nečekaně tvrdě. „Celý život bude něco muset. Tak proč teď?“

-“No, jak myslíš.“ Nelíbilo se mi, jak mi odsekla. „Ale pamatuj na moje slova. Jednou tě to bude mrzet.“

Na to Marcela neřekla nic. A koutkem oka jsem zaznamenal, že obě děti najednou vyběhly tiše po schodech do svého pokoje. Skoro jako by se tam tiše smály...ale nemohl jsem to s jistotou zjistit. Přesto jsem za nimi křikl: „Smějete se? Abych tam za vámi nedošel!“

Cítil jsem se divně. Marcela by mě měla podpořit, ale ona mlčela a dál míchala večeři. Najednou bylo ovzduší skoro nepřátelské. Rád bych něco řekl, ale nevěděl jsem, co. Kdyby se se mnou někdo hádal, měl bych na co zareagovat, ale takhle bych jen vykřikoval do prázdna. Pustil jsem si tedy televizi a čekal na večeři. Pak už jsme o tom nemluvili a všechno bylo zase v klidu.

Nelíbí se mi, že mi Marcela nepřenechává větší prostor, abych se uplatnil ve výchově jejích dětí. Věřím, že bych jim měl co předat. Zdá se, že jejich výchova je poněkud zanedbaná. Dovolí si, co chtějí. A nic nedělají. Neviděl jsem, že by mámě s něčím pomáhali. To nebývalo, když já jsem byl malý. Již jsem podotkl, že jsem musel tátovi pomáhat. V lese jsme stahovali větve, pomáhal jsem při sušení sena...co já se naobracel sena, to dnešní děti už neznají. A Marceliny děti nemusí dělat vlastně vůbec nic. Jen po nich chce, aby si uklidily svůj pokoj.

A stejné je to s jídlem. Nechápu, že jim tolik povoluje. Když my jsme dostali jídlo na stůl, nikoho z nás ani nenapadlo, že by si mohl dovolit vybírat si, co chce nebo nechce jíst. A museli jsme vždycky všechno sníst, otec nás učil vážit si jídla. Ale Kristián a Jitka...někdy v týdnu Marcela vařila večeři, Jitka jí nakoukla do kastrolu a řekla:“Fůůůj, rajská...“ Na to Marcela:“Tak to nejez, jsou tam rohlíky a v lednici k tomu něco najdeš.“

Zeptal jsem se:“To nemusí jíst, když jsi uvařila? Měla by jíst s námi.“

-„Proč?“

-“Proč? A proč by neměla? Když se vaří, mají to jíst všichni. Tak to u nás vždycky bylo.“

-“No, tak u nás ne. Stačilo, když jsem byla malá já. Děkuju, nechci.“

Včera si Kristián nechal naložit plný talíř, a v polovině už nemohl. Marcela jen odebrala zpět to, co bylo netknuté, a se zbytkem ho poslala, ať to dá psovi. Ten kluk vzal prostě talíř a položil ho za dveře! Olízat psovi!

-“Ty necháváš psa žrát z talíře???“ byl jsem zděšen.

-“Vždyť se to pak stejně umyje. Vy nemáte psa?“

-“Jistěže máme psa. Ale nikdy bych mu nedal olízat talíř.“

-“A ruku ti nikdy neolíznul?“

-“To jo, ale to je něco jiného.“

-“Tak sis ji potom něčím vydesinfikoval?“

-“Proč bych si desinfikoval ruku? Normálně jsem ji umyl.“

-“No, tak já ten talíř také potom normálně umyju.“

V tomhle se asi s Marcelou neshodnem. Vůbec nechce slyšet, že by mohla dělat věci jinak, lépe. Nevím, proč si musí myslet, že ona to umí s dětmi nejlépe. Já sice vlastní děti dosud nemám, ale mám tři sourozence, tak o tom také něco vím. A mohu říci, že jsme všichni slušně vychovaní. Co z těchhle dětí jednou vyroste, to jsem opravdu zvědav. A přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych s Marcelou měl vlastní dítě...nemohl bych dovolit, aby je tak kazila, jako kazí tyhle děti. Časem si o tom budeme muset vážně promluvit.

14.9.čt

Dnes jsem se v hospodě potkal s Petrem, co u něj Marcela dojí krávy. Ptal jsem se ho, jak je s ní spokojen, a on řekl, že je šikovná. A že se s ní hezky povídá. Byl jsem rád – přece jenom, když chodí do kravína, navíc k Petrovi, se kterým se dobře známe, mohu ji tak mít celkem pod kontrolou. Domluvili jsme se s Petrem, že v sobotu přijde k nám na oběd.

Po příchodu domů jsem to oznámil Marcele. Zeptala se, co má uvařit, navrhl jsem svíčkovou. Vím, že svíčkovou si dá rád každý, navíc jsem se chtěl pochlubit jejími domácími knedlíky. Petr má na mnoho věcí podobné názory jako já, jistě tedy právě tohle dokáže ocenit.

Zeptal jsem se:“Petr říkal, že prý se s tebou hezky povídá. Vy se nějak víc bavíte?“

„Bavíme?“ Marcela vypadala pobaveně. „Jo, vlastně nevím, proč tam jsem. Asi že se mu nechce nic dělat. Skoro pokaždé přijde a řeční tam až dokud neskončím. Ne tak že by mi uhnul, když nesu konev s mlíkem.“

„A o čem se tedy bavíte?“

„Říkám, že moc nebavíme. On přednáší. Už jsem honěná ve všech historických formách patriarchálních vztahů.“

„Co?“ Nelíbilo se mi, že zase použila cizí slovo. Jako by se mi vysmívala, že ona má maturitu a já ne.

Marcela se uchechtla:“No, přednáší mi, jak náležitě vzdávat úctu příslušníkům mužského pohlaví. Pravděpodobně to zahrnuje i to, že ho s tou konví musím obejít kanálkem s močůvkou.“

Nakonec to asi nemyslela zle. Ona takhle občas blbne, to už jsem si všiml. Používá cizí slova v nesmyslných spojeních a baví se tím. Vlastně tak blbne občas i s dětmi. Jenom mě rozčiluje, když Jitka a Kristián pak používají některá slova, kterým nerozumím. Ale to nesmím dát najevo. Děti si musí být vědomy, že jako starší jsem i moudřejší, nemůžu v tomhle směru dovolit, aby si myslely, že ony ví něco, co já ne.